PrayForParis

14. listopadu 2015 v 13:37 | Iva Vrbová |  Krátké povídky
Když jsem se probudila, bylo už světlo. Prvních pár vteřin jsem ze svého okna viděla jen nebe. Modré nebe bez mraků, které by dokázaly zakrýt tu krásu zdánlivě letního dne, i když léto nebylo už dost dlouho na to, abych začala snít o Vánocích.
Zapípal mi mobil. Cítila jsem se trochu provinile, když jsem ho brala a dívala se na displej. Moje oči zalepené ospalkami a mastí proti zánětu spojivek naříkaly. Jako každé sobotní ráno, kdy jsem se mohla vyvalovat, dokud nepřišla mamka a nevyhnala mě z postele, jsem otevřela instagram. Počkat, cože?! Co se stalo? Jedna Eiffelovka, druhá Eiffelovka, hashtag, hashtag… něco mi uniká?! Včera mi bylo dost bídně a usnula jsem u filmu… přitom se očividně něco stalo. Google mi hned odpověděl. Mohla jsem jen sedět na posteli s otevřenou pusou. Tolik mrtvých. Tolik. Tolik matek a otců. Synů, dcer, sestřenic a bratranců. Dědů a babiček, tetiček a strýčků. Tolik přátel, kteří se už nikdy neshledají. Chtělo se mi brečet.

Když jsem stála ve sprše a nechala si na ramena dopadat horkou vodu, přemýšlela jsem, jaký smysl toto všechno má. I po tom, co poslední kapka spadla z vyčerpané hlavice, jsem dál pozorovala, jak se na skle honí pára. Jak se kroutí a mizí a utíká a už se nikdy nevrátí.


Většinu z vás už jistě napadlo, že jsem právě popsala svoje ráno. Svoje reakce na to, co se stalo v Paříži. Samozřejmě, to jsou jen útržky. Slova, která jsem poslepovala dohromady, zatímco jsem hledala na internetu nové a nové informace. Nepředstírám, že tomu rozumím. Nevím, co se v takových situacích dělá, nemám ani nejmenší představu o tom, jak se musí ti lidé tam cítit. Jakou samotu, opuštěnost, bezmoc a ztrátu musejí prožívat. Jak nepatřičně jim musí připadat instagram, facebook a twitter zahlcený obrázky s hashtagem #PrayForParis. Jak nepatřičně by jim připadal i tento článek. Stejně mám potřebu ho napsat. Protože toto je zatím ta jediná věc, kterou můžu udělat. Není mi ani osmnáct, nemůžu nic. Ale kdo z obyčejných lidí může, že ano. Sedíme ve svých domech, u televizí, u obědů a čekáme, až to někdo vyřeší. Čekáme, až se někdo zvedne ze židle a řekne: "Tohle udělejte. A bude všechno v pořádku." Jenže nebude. Všichni jsme si kolem sebe vystavěli svoji vlastní malou Paříž a svoje životy řídíme od jednoho útoku ke druhému.
Proč toto vůbec píšu? Protože všichni se právě bojíme, všichni se cítíme sami... všichni soucítíme s lidmi, kteří právě prožívají svoje nejhorší dny v životě, kteří právě bojují o svoje životy, o šanci být zase se svojí rodinou. Tyto pocity nám ukazují, že ještě žijeme, že jsme pořád lidmi, a že nám na něčem záleží... jenže se jim nesmíme poddat. Musíme o nich mluvit, musíme o nich psát, zpívat, malovat a kreslit. Musíme je křičet a řvát do světa. Protože pokud zůstanou zamčené někde hluboko v nás, časem nás rozežerou zevnitř. Proto chci, po každém jednom z vás, kteří toto čtete... pusťte je ven. Sedněte si a povídejte. Piště, zpívejte, cokoliv. A pak to pošlete dál. Podělte se o to s co nejvíce lidmi. Se svojí sousedkou, mamkou, rybičkou, kamarádkou na instagramu, lidmi na blogu... Slova vám pomůžou. Nám pomůžou. Alepoň trochu. Musí.Protože nic jiného dělat nemůžeme.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | E-mail | Web | 14. listopadu 2015 v 14:06 | Reagovat

Moc pěkně napsané a naprosto chápu tvoji reakci, cítila jsem se po tom zjištění stejně. Nejhorší je ten strach, že příště to už třeba nemusí být Paříž, ale město, ve kterém žijeme, ve kterém máme rodinu, ve kterém se odehrává náš život... :/

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 14. listopadu 2015 v 14:59 | Reagovat

[1]:: Přesně tak.
Navíc... chápu, že jsou někteří lidé vůči muslimům... jak to říct, netolerantní. Ale já osobně proti nim nic nemám, pokud jsou to slušní lidé, kteří tady chtějí jen v klidu žít, tak proč ne. Všichni víme, proti komu by se doopravdy mělo bojovat. Problém je ten, že IS je daleko, tak proč nezačít kamenovat vašeho muslimského souseda, který vám nikdy nic neudělal? Chápu, že nemůžeme zachránit všechny, Evropa není nafukovací a všechno tady toto kolem... jen je mi prostě líto všech těch lidí, kteří vážně utekli, protože museli, a kteří na to teď ještě doplatí. Nesmíme si plést to, kdo je vážně ten špatný a to, kdo je nejdosažitelnější.
Tím samozřejmě nechci říct, že se zastávám všech muslimů bez rozdílu. I u nich se najdou lidé, kteří se nechovají dobře... jako u nás nebo v Americe... nebo kdekoliv. Ale to je myslím jasné z mého komentáře.

3 Bludička Bludička | Web | 14. listopadu 2015 v 20:47 | Reagovat

Je to opravdu strašné. Dnes ráno jsme jeli na chatu a v rádiu se o tom akorát zmínili. V tu chvíli táta strašlivě zaklel. "Už je to tady." Potom jsme to poslouchali celé dvě hodiny cesty a já pomalu sledovala, jak mě to přibíjí k zemi. Je to hodně mrtvých. A je to blízko. Hodně blízko. Klidně to řeknu. Bojím se. A stejně tak nějak tuším, že za pár dní si zase postavím bublinu z fantazie a už nad tím nebudu tolik přemýšlet. Jenomže já si to myslím ještě můžu dovolit. Ale kolik jiných lidí to udělá? Kolik dospělích, kteří by mohli něco udělat, před tím zavře oči? "Kvůli těm uprchlíkům ještě začne v Evropě válka." Mám strach. A jenom se tiše modlím, ať to nedojde až k nám.

4 higurashi-tym-cikady higurashi-tym-cikady | E-mail | Web | 14. listopadu 2015 v 20:52 | Reagovat

Francii žádné sdílení slovíček a obrázečků příliš nepomůže. To jen my se můžete uklidnit a navodit si pocit, že těm chudáčkům "pomáháme".

5 Vědmi (musíš mi věřit, Blog mě nechce nechat přihlásit) Vědmi (musíš mi věřit, Blog mě nechce nechat přihlásit) | Web | 15. listopadu 2015 v 8:26 | Reagovat

Jenže těm mrtvým teď už nic nepomůže. Žádná lítost ani nic takového (ad komentář nade mnou). Teď se musíme postarat o živé, začít se KONEČNĚ bránit.
Ne #PrayForParis, ale #FightForParis

6 Ettelwen Ettelwen | Web | 15. listopadu 2015 v 11:37 | Reagovat

Zatímco lidé, kteří ve Francii bojují o své blízké, jsou zničení ... Ostatní se na sociálních sítích hádají pouze o tom, že žádné sdílení lítosti Francii nepomůže ... Jak smutné

7 Victoria Victoria | Web | 18. listopadu 2015 v 21:55 | Reagovat

Krásný článek o smutném tématu. Je to hrozná tragédie. Těm lidem už nikdo život nevrátí.
Mě jenom štve, jak teď má každý plnou hubu keců, že musíme vyvraždit uprchlíky. Setkávám se s reakcemi, že by měli jít do plynu apod.
Bohužel to tvrdí i má rodina.
Aby bylo jasno, já se teroristů nezastávám. Ale nikdo nemůže s určitostí tvrdit, že zrovna oni to udělali. Spousta muslimů žije ve Francii už hrozně dlouho - sama jsem toho byla svědkem před pěti lety - už tehdy jich tam bylo hrozně moc!
Teď všichni nadávají a bojí se. Jenže proč jsme neudělali něco dřív? Třeba uzavřít hranice? Teď už s tím fakt nikdo nic neudělá. Můžeme se jen modlit, ať mezi mrtvými není příště i naše rodina.

Prostě je celé lidstvo nepoučitelné a směřujeme ke třetí světové válce. Na násilí reagujeme násilím.
Taky nevím, jak to vyřešit a nebudu předstírat, že tomu rozumím. Ale tohle se mi nezdá jako dobrá cesta.

8 Victoria Victoria | Web | 18. listopadu 2015 v 21:57 | Reagovat

[7]: Drobná oprava - Nikdo nemůže s určitostí tvrdit, že zrovna uprchlíci to udělali.
V komentáři jsem to napsala trochu zmateně :-).

9 Victoria Victoria | Web | 13. ledna 2016 v 13:50 | Reagovat

Ahoj, jak se máš? Dlouho ses tu neobjevila, tak doufám, že je všechno v pohodě. Těším se na nový článek :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama