Listopad 2015

PrayForParis

14. listopadu 2015 v 13:37 | Iva Vrbová |  Krátké povídky
Když jsem se probudila, bylo už světlo. Prvních pár vteřin jsem ze svého okna viděla jen nebe. Modré nebe bez mraků, které by dokázaly zakrýt tu krásu zdánlivě letního dne, i když léto nebylo už dost dlouho na to, abych začala snít o Vánocích.
Zapípal mi mobil. Cítila jsem se trochu provinile, když jsem ho brala a dívala se na displej. Moje oči zalepené ospalkami a mastí proti zánětu spojivek naříkaly. Jako každé sobotní ráno, kdy jsem se mohla vyvalovat, dokud nepřišla mamka a nevyhnala mě z postele, jsem otevřela instagram. Počkat, cože?! Co se stalo? Jedna Eiffelovka, druhá Eiffelovka, hashtag, hashtag… něco mi uniká?! Včera mi bylo dost bídně a usnula jsem u filmu… přitom se očividně něco stalo. Google mi hned odpověděl. Mohla jsem jen sedět na posteli s otevřenou pusou. Tolik mrtvých. Tolik. Tolik matek a otců. Synů, dcer, sestřenic a bratranců. Dědů a babiček, tetiček a strýčků. Tolik přátel, kteří se už nikdy neshledají. Chtělo se mi brečet.

Když jsem stála ve sprše a nechala si na ramena dopadat horkou vodu, přemýšlela jsem, jaký smysl toto všechno má. I po tom, co poslední kapka spadla z vyčerpané hlavice, jsem dál pozorovala, jak se na skle honí pára. Jak se kroutí a mizí a utíká a už se nikdy nevrátí.