Moje rodinná klaustrofobie

17. října 2015 v 22:14 | Iva Vrbová |  Project about half-minute horrors
Pod mojí poslední povídkou u tohoto projektu mi Frána zanechala komentář, který mě přivedl na nápad napsat k ní její mladší sestřičku ve srandovním kabátě. Jenže se to nepovedlo. Vážně jsem se snažila... ale vtipy ze mě nepadají na potkání, a když jsem pak povídku pročítala, zjistila jsem, že se vlastně jedná o další text do projektu. Sice pokračovací, ale srandovní tedy není ani náhodou. Třeba se mi jednou podaří z toho udělat komedii... možná :D

"Mami?" zavolala jsem. "Mami?"
"Ano?" ozvalo se zpod postele. Strašně jsem se lekla. Knížka mi vypadla z dlaní a rozezleně se zaklapla na peřině, aniž bych do ní vložila záložku. Koberec zavrzal pod mojí váhou, když jsem vstávala z postele a klekala si.
Černo, které si lebedilo v rohu pod mojí matrací by bylo těžké prokouknou, kdyby se odtamtud zrovna v tu chvíli nevynořila bílá ruka mé matky… a potom i ona celá. Snažila jsem se uklidnit své splašené srdce a tvářit se naštvaně. "Co tam kruci děláš?" vyhrkla jsem.
"Pozor na pusu, dámo!" okřikla mě ona na oplátku, ale nevypadalo to, že by se chtěla mým nekorektním vyjadřováním nějak dál zabývat. Což bylo nové. Nepokojně šlehla pohledem na dveře vedoucí do chodby a potom ho obrátila ke mně. V tu chvíli se stalo něco hrozně divného… z chodby se ozval mamčin hlas. Ale to nemohlo být možné, mluvila jsem s ní přece teď! Ve svém pokoji! Mámě v mém pokoji to zjevně divné nepřipadalo. Spíš nepříjemné. Zmateně jsem stála naproti ní a nevěděla, co mám dělat. Asi začínám bláznit.

Mamka se na mě zkoumavě zahleděla a najednou tam už nestála. Byla jsem to já. Se vším všudy, i v tom odporném růžovém pyžamu, které jsem dostala na Vánoce. Oči jí… mně divně svítily. Bílým světlem. Pak už ani nesvítily. Prostě byly bílé. A ruce měla… já jsem je měla hrozně napuchlé… kapala z nich voda. Otočila jsem se k útěku, ale pozdě. Popadla mě zezadu za vlasy a zatáhla. Smýkla mnou pod postel. Na to, že byla já, měla až nečekanou sílu. Bylo tam tak těsno, vše se svíralo. Tma na mě tlačila. Nemůžu dýchat! Nemůžu! Někdo mě za vlasy tahal pořád dál do stěny. Pak vše zčernalo. Jen ta věc v mém pokoji u mé postele zavolala mým hlasem na mou mámu: "To nic, všechno je v pohodě!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vědmi (musíš mi věřit, Blog mě nechce nechat přihlásit) Vědmi (musíš mi věřit, Blog mě nechce nechat přihlásit) | E-mail | Web | 18. října 2015 v 19:17 | Reagovat

Trochu ti to očárkuju, ja? :D
"Pozor na pusu, dámo!" a "Na to, že byla já, měla až nečekanou sílu."

Tak, můžem dál - kdybych měla něco takovýho pod postelí já, chcíplo by to z prachu :D
Chudák holka :D

2 Frána Frána | Web | 19. října 2015 v 18:21 | Reagovat

Páni, jsem inspirující :D Moc mě těší, že můj komentář vedl k takovému dílku, je moc povedené. Ne že by se ti tedy něco nepovedlo... :D

3 Ilía Ilía | E-mail | Web | 20. října 2015 v 20:32 | Reagovat

[2]: Ano ano, jsi velmi inspirující :D  A nech toho, nebo se ještě začnu červenat :D

4 Melanie Melanie | Web | 31. října 2015 v 14:34 | Reagovat

Skvělý nápad! :-)
Mám u sebe na blogu taky další povídku do projektu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama