Kapitola IV.

7. srpna 2015 v 20:07 | Iva Vrbová |  Dobrá krev se nezapře
Nejspíš nemá cenu vás napínat, o čem tento článek bude, když stejně vidíte nadpis. Takže ano, další Lastonovská kapitola je tady! Dlouho jste se na ni načekali, já vím. Vážně jsme potřebovali s Lastonem chvíli pokoj od všech ostatních rušivých elementů... a i od sebe navzájem, budeme k sobě upřímní.
Laston: Takže vám to řeknu správně. Nechala mě hnít ve složce, v jedné z nejhorších chvil mého mladého života, a zašla mě navštívit asi dvakrát, přičemž se v obou případech okamžitě otočila a odešla, jenom co uviděla můj zmučený obličej. Přísahám našim duchům lesa, že pokud mě přinutíš brečet, roztřískám ti zevnitř baterku na tabletu!
Ale klid, zlato. Holky milujou citlivý kluky, žeano děvčata ;)
Abysme se tedy dostali k tomů důležitému, DKSN je zpět s celou parádou. Najednou jsem pocítila neodbytné nutkání sednout si a něco k tomuto příběhu napsat. Tak jsem si sedla a ono ejhle, ono to najednou šlo. Pomalu jsem se opět pustila do opravovaní mých starých prohřešků proti češtině a dokonce jsem u toho ani moc nenadávala. A už v této, čtvrté, kapitole jsem narazila na první logickou chybu. Co to znamená pro vás? Některý příští pátek břibude kapitola, kterou jste zatím neměli tu čest spatřit, abych tu "malou" blbost nějak zalepila. Pro ty, co povídku čtete už přepsanou to vlastně vůbec nic neznamená, pro ty, kteří čekají na naprosto nové kapitoly a staré přepsané se jim číst nechcou, prosím, třeba si tuto a tu příští (nejspíš) jen prolítněte, abyste věděli vo co go. Nebo pak neříkejte, že jsem vás nevarovala. Doufám, že potom by se to mělo zhruba nést ve stejném duchu, jako to už napsáno bylo, ale co já vím, na co zas v hlubnách Lastonovi složky narazím. Třeba odhalím další logickou díru a celá naše galaxie se do ní proboří a všichni budeme navěky zavřeni v nedomyšleném mnou vytvořeném proděravělém světě. To byste nechtěli zažít! :D
A nakonec vás opět prosím, kdybyste narazili na nějakou chybu, nebojte se ji napsat do komentářů. S přepisováním kapitol je ta potíž, že je už znáte, takže vlastně nečtete, ale spíš odříkáváte jako básničku. Potom se chyby hledají těžko. :)


Nad krajinou proletěl výkřik. A porom druhý. I náhodný posluchatel by poznal, že se nejedná o výkřiky radosti, nýbrž vzteku. Onen hlas patřil mladé dívce, která se právě snažila vyškrábat na plošinu, jichž bylo na kopci, spíš skále, jako na prstech jedné ruky. Přidržovala si plátěnou sukni a těžce oddechovala. Zpocené vlasy se jí neposlušně lepily na čelo a odmítaly se pustit. Upřela prosebný pohled na postavu vysoko nad sebou, ale když si všimla, že se dívá jejím směrem, opět rychle nasadila rozhněvanou masku.
Její sestra se milostivě rozběhla nazpět. Sukně za ní vlála, pletla se jí pod nohy, ale Marlin na to nedbala. Energicky seskočila na plošinu, kde Hellen ještě pořád vší silou nutila své plíce k trhaným nádechům a výdechům, a zvonivě se zasmála: "To je dost, že jsi taky vyšla ven, sestřičko. Už jsem si myslela, že tě budu muset vytáhnout násilím." S těmito slovy si zastrčila za ucho zrzavý pramen, který jí ze zběsilého běhu vyklouznul z dlouhého copu přehozeného přes rameno.

Hellen se zamračila a vybuchla: "Ty si myslíš, jaká to není legrace, že?! Celou cestu z vesnice se za tebou trmácím, všichni si na mě ukazují! Víš, že je matce čím dál hůř. Musíme být u ní, musíme se o ni starat!
"Nech toho! Myslíš, že to nevím?! Myslíš, že mě to taky neničí?!"
"Rozhodně se tak nechováš!" vyčetla Hellen své mladší sestře. "Celé dny se jen honíš po lesích! Domů přijdeš až za tmy! Vůbec se nenamáháš něco udělat pro to... pro to, aby její poslední-"
"Klidně to dořekni," utrousila Marlin chladně k blonďaté dívce, která se zajíkla v polovině věty, a teď si zděšeně tiskla dlaň na ústa. "Dořekni to. Když o tom nebudeme mluvit, stejně se tím skutečnost nezmění." Hellen ale jen dál kulila velké modré oči... Marlin si všimla, že se nějak podivně lesknou, ale byla až moc rozhněvaná, aby jí mrzelo, že se její sestra rozbrečí. "Chtěla jsi říct," odmlčela se, "pro to, aby její poslední dny byly hezké, že ano?!"

Hellen se rozběhla z kopce dolů. Pod nohama jí podklouzávaly kameny, ale jí bylo všechno jedno. Protože to Marlin řekla. Řekla to! I když obě dvě dívky věděly, že se jejich matka už blížícího se podzimu nejspíš nedožije, nikdy to nevyslovily. Až teď. A najednou se to zdálo tak strašně skutečné. Matka umírá a Hellen s tím nemůže nic dělat. Hořké slzy jí tekly po tvářích ještě ve chvíli, kdy se vyčerpaná z dlouhého běhu svezla na zem, za dveřmi svého pokoje.

***

"Lastone teď!" zakřičel urostlý elf, ale to už terč vedle něj zasáhl štíhlý šíp. Skoro padesát metrů před ním se za stromem něco mihlo a dva další šípy následovaly ten první. Všechny skončily uprostřed. "Dobře, to stačí," křikl opět cvičitel.

O pár sekund později k němu přiklusal elf s rozježenými kaštanovými vlasy a šedýma očima. Zabručel a kriticky se díval na svůj výtvor. "Zase jsem je nerozpůlil," zabručel si pro sebe.
"Víc cvič," řekl učitel a odešel. Laston se za ním rozmrzele díval, a když elf zmizel ve dveřích do hradu sedl si do trávy.

Jediný důvod, proč tak dřel byl ten, že jakmile otec svolí, vydá se hledat svou sestru. Do Almisseturu chodil jen kvůli jídlu a spánku. Jak měl cvičit víc?

"Dám ti radu," ozval se za ním skřípavý hlas. Laston se překvapeně otočil a stanul tváří v tvář starému elfovi. Rychle vyskočil a uklonil se. Tento elf byl totiž nejlepší léčitel v Möllenu, právě on řekl královně, že čeká dvojčata. Jmenoval se Sirentyl. Pokýval hlavou a potom znovu zopakoval: "Dám ti radu."
Laston na něj nedočkavě hleděl. Starý elf si ho chvíli prohlížel. Jako bych byl kniha, pomyslel si Laston a neklidně se ošil. Cítil se nechráněný... jako nahý. Když Sirentyl konečně promluvil, skoro nadskočil leknutím. "Vyčisti si hlavu," řekl. Laston se zatvářil nechápavě a proto stařík s úsměvem pokračoval: "Přemýšlej. Přemýšlej a vyčisti si mysl. Ano, ano, to by mělo stačit." S těmito slovy se otočil a zmizel.
Elf klesl pod strom, teď ještě zmatenější…a také rozmrzelejší než dřív. Jak si měl vyčistit mysl?! Zrovna teď. Nikdy k volné mysli neměl dál než právě v tuto chvíli. Vstal, otočil se a zamířil do blízkého lesíka. Přece jenom, Sirentyl byl jeden z nejstarších elfů na Almisseturu, Laston by byl hlupák, kdyby nedbal jeho rady.

Když vkročil mezi stromy, zaposlouchal se do jejich hlasů. Sedl si do měkkého mechu a uvolnil své myšlenky, aby se rozutekly kam se jim zachce. Téměř cítil, jak se vsakují do všeho živého. Slyšel zpěv ptáků kolem.
O kousek dál na louce u jezírka se objevilo stádo srn. Laston vnímal, jak se země chvěje pod jejich kopyty. Srny zastavily. Slyšel šplouchání vody, rozvířené jejich tlamami. Slyšel bzučení všemožné havěti, která se k nim ihned slétla. Po chvíli se stádo opět přesunulo jinam.

"Tak," řekl nahlas a zvedl se z trávy, "když ne teď, tak už nikdy." Rázným krokem vyšel z lesa, přes louku, ke stromu, od kterého střílel. Vzal luk a odhodlaně se obrátil čelem ke vzdálenému terči. Zamířil, nadechl se... chvíle soustředění, a pak vystřelil. Šíp se zabodl tam, kam měl, ale to už za ním letěl další. Tentokrát neminul, druhý šíp neomylně rozpůlil ten první, ze kterého nyní zbyly už jen třísky visící z terče. Vlastně to bylo plýtvání a ve skutečném boji mu toto k ničemu nebude. Laston ale věříl, že pokud se mu povede toto, zvládne najít svoji sestru. Najít ji a vrátit se s ní domů. Byl skoro překvapený, že se mu to povedlo... ale jen skoro. Otočil se ke stromům, ve kterých starý elf zmizel a na jednu malou chvíli byl přesvědčen, že zaslechl tichý smích. Dál se tím už nezaobíral. Vydal se k hradu.

Almissetur v záři pozdního slunce vypadal nádherně, ale on si toho nevšímal. Takřka vletěl do vstupní síně. Vyběhl po schodech a vrazil do jedné z menších jídelen, ve které se jeho učitel v tuto dobu obvykle vyskytuje.
Odkašlal si a beze slova před elfa položil šípy. Ten udiveně zamrkal a obrátil oči k Lastonovi: "Měl bys zajít za otcem," řekl a nabodl na vidličku kousek jablka, který ležel na talíři před ním. Mladík pochopil, že tímto pro něj rozhovor skončil.

Prošel kolem sochy krále Alkerma - jeho dědečka. Dlouhé vousy mu padaly pod pás. Důstojný starý obličej brázdily hluboké vrásky a na čele mu seděl stříbrný kroužek - kopie koruny, kterou nyní nosil král Nëlon, a po něm připadne samotnému Lastonovi.

Po pravdě řečeno ho jeho poslání trochu děsilo. Laston viděl, jak jeho otce kralování už zmáhá. Viděl, co se stalo jeho sestře, jen proto, že byla jeho dcera. Viděl, jak to jeho matku ubíjí, jak se mu snaží být oporou, ale v duchu se užírá, protože nedokázala Erëne ochránit.
Všechno tohle vnímal, a bál se co bude následovat. Měl se sice svou sestru vydat hledat, ale viděl, že všichni kolem něj ztrácí naději. Ani jeho matka nevěřila, že svou dceru ještě někdy uvidí. Ale i přes to všechno se Laston rozhodl: Buď se vrátí s Erëne, nebo vůbec…

Elf se vynořil ze svých myšlenek a uviděl, že se ocitl ve zcela neznámé chodbě. Žil na Almisseturu více než osmnáct let, vlastně skoro přesně osmnáct let, ale stále neznal všechna jeho tajemství. Musel někde špatně odbočit, a žádná jiná chodba v hradu mu nebyla cizejší než právě tahleta. Byla... děsivá. Jako by do ní už celé věky nevkročila živá duše. Na zemi seděl prach. Když se Laston pohnul, šedé obláčky se rozvířily a rozptýlily ve vzduchu.
V pochodních, které ve dne obvykle nehořely, plály modré a jedovatě zelené plameny, na místo normálních žlutých a červených. Stěny byly pokryté pavučinami a v dohledu nebylo jediné okno. Nebyly tu žádné obrazy.
Laston si všiml sochy na konci chodby. Pokud to ovšem byla socha. Vypadala tak živě. Z kamene, jaký Laston ještě neviděl, byl vyobrazen netvor. Plameny na něj vrhaly temně modré odlesky, neboť byl černější než samotná noc. V očních důlcích mu seděly dva rubíny větší než Lastonova pěst. Chlapec k soše udělal pár opatrných kroků, takže teď, kdyby natáhl ruku, mohl se jí konečky prstů dotknout.
Nic takového Laston ještě nikdy neviděl. Zrůda měla hlavu ještěra. Tlama plná ostrých, špičatých zubů byla otevřena do němého řevu. Elf musel přiznat, že obdivuje sochaře, který tuhle sochu vyrobil. Vypadala, jako by se jednoho dne sama vyloupla z kamene. Jakoby na ní nikdo nechytil žádným sochařským nástrojem. Byla dokonalá… a děsivá.
Pozoroval, jak se šupinaté hadí tělo postupně proměňuje v opeřené zadní nohy, ocas a křídla. Příšera neměla přední končetiny, takže stála pouze na zadních, a mohutným dlouhým ocasem posetým drobnými bodlinami zřejmě vyvažovala váhu těžké hlavy a dlouhého krku.
Najednou Laston zaznamenal rychlý pohyb na konci ocasu. Otočil se tam, ale dlouho to nevydržel. Nelíbilo se mu mít hlavu příšery za zády. Když se obracel zpět, zahlédl pohyb naopak u hlavy. Mladík se pochybovačně zadíval do ještěří tváře, a prohrábl si rukou vlasy. Měl sám na sebe vztek. Vystrašila ho hloupá socha. Zrovna teď se musela o slovo přihlásit jeho představivost. Udělal čelem vzad a chystal se odejít, když najednou za sebou zaslechl tichý hluboký hlas. "Já nejsem jen hloupá socha, chlapče," řekl a chvíli bylo ticho. Laston s něčím takovým nepočítal. Byl přesvědčený, že je to pouze socha. Obyčejná socha, a obyčejné sochy přece nemluví! Udělal další krok s nadějí, že si to všechno vymýšlí. Hlas zavrčel.
Laston se otočil zpět a poděšeně uskočil. Netvor byl od něj jen pár centimetrů. Elf se mu díval přímo do jeho obrovské tlamy. Táhl z ní hrozný zápach. Lastonovi začaly slzet oči, ale překvapením, a nejspíš i strachem, nemohl od nestvůry odtrhnout oči.

Netvor se vypjal do plné výše. Byl tak vysoký, že se vrškem hlavy téměř dotýkal stropu. Elf si vedle něj připadal naprosto zanedbatelý. A pak... stvůra roztáhla křídla a začala zpívat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vědmi Vědmi | Web | 7. srpna 2015 v 20:54 | Reagovat

Holky milujou citlivý kluky? ...*nepřepsatelný záchvat smíchu* Lastone, jestli hledáš někoho podobného ražení, jako jsi ty, máš u nás dveře otevřené :D :D
Je dobře, že si Marlin představuju jako Disneyovu Meridu? (Brave) :D
-
!Korektor-rýpanec!
(...)druhý šíp neomilně rozpůlil ten první - neomYlně
(...)černější, než samotná noc - (...)černější než samotná noc
-
Laston je kapku perfekcionista, nezdá se mi to? :D
JÁ CHCU POKRAČOVÁNÍ! Takhle to utnout, ty potvoro?! :D

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 7. srpna 2015 v 21:07 | Reagovat

[1]: Nepřetahuj mi moje postavy k vám. By ho Nuada zmastil ještě víc než je. :D A ano, ale asi jsem měla říct, že většina ženské populace miluje citlivý kluky. Samo, že pokud se ti rozbrečí u Popelky, je něco špatně, ale v rozumné míře... :D
Vlastně by tak taky šla popsat...teda až na ty šílený vlasy. Tolik jich zas nemá. :D Představuj si ji jak chceš :)
Možná trošičku ^^
Muhehe :D

3 Victoria Victoria | Web | 23. září 2015 v 21:47 | Reagovat

Ach... jak já ty tvoje úvody miluju :-D. Vždycky se u nich hrozně nasměju :-D.
Kapitola parádní! Konečně je tam Laston v celé své kráse :-D. A Marlin bude zřejmě jeho sestra - tak trochu z ní vyrůstá drzé cosi, nemyslíš? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama