A tak to končí...

3. května 2015 v 10:17 | Iva Vrbová |  Krátké povídky
Vím, že jsem vás na tenhle článek nechala dlouho čekat... a na další si nejspíš počkáte taky. Jde o tohle, mám za sebou pár složitých měsíců. Na práci bylo hodně důležitých věcí a na blog prostě nezbýval čas. A i teď mi dává všechno pořádně zabrat. Plus se k tomu přidává škola. Učitelé se zbláznili, do konce dubna musím přečíst šest knížek, udělat další maturitní téma (neptejte se!) a připravit se na ten mordor, co přijde v červnu. Takže tímto se vám chci omluvit za moji nepřítomnost v minulých měsících a za moji nepřítomnost v měsících následujících. Blog se pozastavuje nejspíš do konce školního roku. Připadá mi lepší, abych vám to tu tak napsala, abyste nemuseli zbytečně ztrácet čas procházením mých neaktivních stránek :-D
Vlastně se na sebe hodně zlobím. Ani na psaní nebyl čas (a to bych se chtěla psaním živit, pááni!). Úplně mi vypadlo, že bych asi taky mohla něco psát. Myšlení přece bolí, a když se musí myslet s tužkou v ruce... tak mi to dosti připomíná školu. Fuj! Ale asi před dvaceti minutami mě opět popadla múza (která mě taky donutila napsat tenhle článek). Což je docela v kopru, když se musím ještě naučit do matiky a fyziky! WAAT?! Zabijte mě někdo prosím.
Už tady nebudu dál fňukat, od toho mám kapesníky a učebnici fyziky ;-) Co jsem říct chtěla jsem řekla a doufám, že ti tady beze mě nějak přežijete (já vím, jak jsem nepostradatelná!)
A aby vám to čekání rychleji uteklo, dovoluji si sem vložit jednu moji starší krátkou povídku.
...možná z ní udělám něco delšího :-)
Tak se bavte... a nechť vás od teď děsí všechny stojací hodiny. :-*



Spisovatel se protáhne na židli. Při tomto jednoduchém pohybu ho píchne v zádech. Je už starý, není dobré, aby takto ponocoval. Uchechtne se. V podstatě má úplně stejný problém, jako postava v jeho nejnovětší knize. S útrpným výrazem se přisune zpět ke stolu, položí ruce na klávesnici a začne psát.

Sedíš v prázdném pokoji. Tvoje oči se už zavírají únavou, protestují proti dalšímu ponocování. Ty ale nesmíš usnout. Zkouška se blíží. Musíš ten úkol rozlousknout, než se rozbřeskne. Potom už bude pozdě.
Najednou tě zasvrbí kůže. Je to příjemné. Mráz ti běhá po zádech, ale tobě se to líbí. Je to skoro stejné, jako když se na tebe podívá on. Nepřípadá ti, že je něco špatně. Jak by mohlo?

Starý muž se neklidně ošije. Ponenáhlu ho stihne nevysvětlitelné puzení napsat těch pár vět... které však naprosto nezapadají do jeho představy o příběhu. Uvidím, jak budou vypadat. Koneckonců, je můžu vždycky smazat, pomyslí si a píše dál...

Hodiny za tvými zády odbíjí půlnoc. Hlavou ti proběhnou slova. Básnička, kterou ses naučila už ve školce. Učitelky nikdy nebyly šťastné, když ji slyšely. Tehdy ti ještě nedocházelo proč.
Tik tak,
ty hodiny,
za tebou vědí,
že teď nejsi sama,
že nikdo sám není.
Nechápeš, proč sis na ni vypomněla zrovna teď. Je trochu děsivá. Jako by ty rýmy žily... a věděly. Opět se neklidně zavrtíš. Pořád tě stíhá ten neodbytný pocit. Tentokrát se však zarazíš. Co by to jen mohlo být? Neleze na tebe něco? Připadáš si tak nesvá... a potom ti to dojde. Ty nemáš hodiny! Se staženým hrdlem se otočíš... ale zakřičet už nemůžeš...

V tu chvíli se za starým mužem rozhoupe kyvadlo a ztemnělou místností se rozlehne odbíjení půlnoci. Myslel si to! Víc jak dvacet let se neukázali. Čekal, kdy si pro něj přijdou. Rozvážně vypne počítač. Ruce se mu kupodivu netřesou, je na sebe pyšný. Ten román by stejně za nic nestál, uchechtne se sám pro sebe. Poslední nádech, poslední výdech. Dokud se na ně nepodívá, je v bezpečí. A potom se s klidným srdce zahledí své smrti do tváře.

Když ráno otevře jeho nakladatelka dveře, už tam dávno není. Jen na dřevěném stole leží pár poznámek, nedopitý hrnek kávy a laptop s děsivou básní uprostřed jejího románu. Dědek jeden stará, odfrkne si pobouřeně žena v elegantním kostýmku a odejde z místnosti.
... z místnosti, kde nikdy žádné hodiny nebyly.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Callia Callia | Web | 4. května 2015 v 12:11 | Reagovat

OMG!!!... Po dočtení téhle mini povídky mi normálně přeběhl mráz po zádech. Ten konec! :OOOO Vážně úžasný.

2 Irith Irith | Web | 4. května 2015 v 16:29 | Reagovat

Vážně mě mrazí. A pořád se ohlížím po imaginárních hodinách :-)

3 Polly Polly | Web | 4. května 2015 v 20:57 | Reagovat

[2]: tak to jsme tři. Ale já nějaké v pokoji mám, takže jsem je musela ihned všechny zkontrolovat, že na nich doopravdy není půlnoc.

4 Darkness ღ Darkness ღ | Web | 26. května 2015 v 14:18 | Reagovat

Já tě naprosto chápu :) Škola teď dává zabrat všem maturantům a je jasné, že potom člověk nemá pořádně čas na to, aby se věnoval svým koníčkům. Jsem ráda, že patřím mezi ty šťastlivce, co už to mají za sebou a tobě přeji mnoho štěstí. :)

5 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 31. května 2015 v 13:04 | Reagovat

Připomíná mi to jednu mojí povídku a ani nevím proč, moc se ti to povedlo :3 :D Pěkně vykresluješ pocity, celkem to před sebou vidím, i toho nakladatele, jak tam potom vchází a nemá absolutně žádné ponětí, to na takových povídkách zbožňuju :D :D
Mmt, vrátila jsem se (snad) znovu k blogu. Jsem opravdu.. dojatá, žes mě nesmazala, nebo tak, hodně lidí to udělalo :D Ale ruším affs, mám jen něco jako oblíbené stránky...
Wth, nevím, proč to sem vůbec píšu -_- No nic :D Krásná krátká povídka i dess :D Kessi se činila :D

6 Ki Ki | E-mail | Web | 30. června 2015 v 16:20 | Reagovat

Teď jsem omylem narazila na tuhle povídku a... a nestačím se ani divit! Takhle skvělou povídku jsem dlouho nečetla, člověka to opravdu nutí myslet si, že je to pravda!

7 Dincie Dincie | E-mail | Web | 14. července 2015 v 11:36 | Reagovat

:-) Tak doufám, že všechno dopadlo OK a škola tě nezničila moc ;-) naštěstí už jsou prázdniny a ty si můžeš zase vydechnout, takže užívej života, dokud je to možné ;-) :-D :D Líbí se mi, že máš asi stejný vztah k fyzice jako já...a hlavně k učebnici fyziky, abych byla přesná :-D :D :D

8 Dincie Dincie | E-mail | Web | 14. července 2015 v 11:47 | Reagovat

:-) Hm...tak stojací hodiny...pěkně jsi to na nás vymyslela...a já je měla vždycky tak ráda...8-O ještě štěstí, že ty přesýpací mám radši ;-) :-D :D a naštěstí nejsou slyšet ať jsou v místnosti nebo ne... :-P :D :D

9 Šárka Šárka | Web | 14. července 2015 v 13:20 | Reagovat

Že to čtu až teď, ale...
Člověče, tys vždycky měla talent pro taková ten Poeovský nádech v povídkách, to mě na tvém psaní baví asi nejvíc. :) Skvělý kousek!
Tak doufám, že časem budeš mít víc volných chvil se sem zase jednou vrátit! :)

10 Johnny Johnny | Web | 17. ledna 2016 v 20:18 | Reagovat

Toto je parádne. :D Zbožňujem tieto krátke desivé rýmovačky. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama