Syndrom Ještě-mě-tak-napadlo

25. února 2015 v 22:53 | Iva Vrbová |  Krátké povídky
Znáte ten pocit, když na Vás po dlouhém tvůrčím bloku sedne neskutečně obrovská inspirace, při které chcete jenom psát a psát a nejíst a nezajímat se o to, že se máte připravit do školy ani o to, že už máte na zápěstích od hrany stolu dost nechutné otlačeniny? Kdy Vás pořád dál a dál napadají nové věci a Vy se jim nedokážete bránit? Před pár měsíci jsem něco podobného prodělala a řeknu Vám, už NIKDY víc! Sice to nebyl tak extrémní případ jako v povídce dole, ale i tak mi dala dost zabrat a milou Paní muzu bych tehdy nejraději nakopala do míst, kam slunce nesvítí.
Ještě-mě-tak-napadlo syndrom by měli jako pojem zavést do školních učebnic, protože je jen otázka času, kdy (při stoupání křivky ukazující počet píšících blogerů) se na pohotovosti objeví lidi se zánětem prstů, blábolící něco o svých šlovíškách.



Už jsem ležela v posteli, když mě napadla ta skvělá myšlenka. Moje rafička ukazující stupeň únavy v tu chvíli poklesla alespoň o deset čísel. S nadšením jsem vyskočila z postele a po špičkách přeběhla ke stolu, na kterém stál můj laptop. Co na tom, že za pár hodin bude svítat? Moje mysl pracovala na plné obrátky a prsty vyťukávaly do klávesnice nepravidelný rytmus, který byl pastvou pro moje uši. Konečně jsem se zbavila umělecké krize!
Ještě poslední odstavec, říkala jsem si. Ještě poslední věta. Ještě poslední tečka. Ještě, ještě, ještě. Prsty se pohybovaly čím dál tím pomaleji, ale já se nedokázala pustit té hořečnaté touhy po dlouhých týdnech zase něco sepsat. Už to nebylo moje tělo, už to nebyl můj pokoj ani moje doba. Byla jen ta slova na obrazovce a další slova v mé hlavě. A další slova. Na stěnách, na kůži, na očích. Celý svět byl popsaný mými slovy. Chtělo se mi psát. Bez spánku a odpočinku. Chtělo se mi propadnout do toho úžasného příběhu, kterému jsem byla matkou. Chtělo se mi skákat radostí i přemýšlet nad smyslem vesmíru. Chtělo se mi používat přechodníky, aniž bych vypadala jako blázen.
Můj budík vyzváněl, ale já ho neslyšela. Nešla jsem ho zamáčknou, dnes jsem nepotřebovala jeho služby. Myslím, že na mě někdo volal, ale já nevnímala. Moje krásná slova byla všude kolem mě a já se nemohla nadechnout, protože bych je porušila. Zase jsem plavala v bazénu stvořeném jen těmi slovy, vydechovala jsem je a celý svět se jimi živil. Nade mnou pěly andělské chóry, všichni tančili nad mým životním dílem a já měla chuť tančit s nimi. Ale nemohla jsem se odtrhnout od psaní. A slova byla zase kolem mě. I když jsem spala, byla tam. Zdálo se mi o nich, když mě někdo nesl do postele a přikrývala dekou, Nebo jsem šla sama? Padala jsem do nich, když jsem se vracela ze snů...

"Crrrr!" zvonilo mi něco otravně u ucha. Cítila jsem se jako po flámu. Chvíli si můj mozek nemohl vybavit, co za šílenosti jsem to minulou noc dělala, ale potom jsem koutkem oka zaregistrovala svůj stůl přeplněný špinavými hrnky od kafe a mezi nimi si jako král trůnil počítač. Házel po mně ublížené pohledy, jako bych ho snad zneužila nebo co. Opatrně jsem se k němu přikradla. Když se rozsvítila obrazovka, zděšeně jsem zaúpěla. Třicet stran textu? Jak jsem tohle stihla?! Vždyť to není možné! Zničeně jsem dosedla na židli a se slovy: "Potřebuju další kafe," jsem se dala do oprav. Už nikdy si nebudu pouštět inspirační nahrávky před spaním. Přísahám! Už nikdy!

Po pěti hodinách úmorné práce nemůžu dál. Všechna ta písmena... asi mi praskne hlava! Nesnáším písmena! Zabiju toho, kdo je vymyslel! Už. Nikdy. Nebudu. Psát!!!
Známe se, mrkne na mě můj laptop a já mám zase jednou chuť s ním praštit o zem. Ano, známe se...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Polly Polly | Web | 28. února 2015 v 20:49 | Reagovat

Ta můza to určitě dělá schválně. Napřed není vůbec a pak je tak moc, že je to stejně k ničemu...

2 Frána Frána | Web | 8. března 2015 v 11:04 | Reagovat

To je tak strašně dobře popsané! Hledala jsem motivaci, psaní mi nešlo. Příliš mnoho rozepsaných textů, příliš málo nálady a chuti. A tohle mi jí vlilo zpátky do žil. Najednou se nemůžu dočkat, až sednu k počítači, popadnu klávesnici a vypíšu si srdce. Strašidla, třeste se, dneska něco provedu :D

3 Victoria Victoria | Web | 18. března 2015 v 21:50 | Reagovat

Krásně napsané, musím tvou Múzu pochválit :-). Ale těch třicet stran jsi doopravdy nenapsala, že ne? :-D
Já už nevím, čemu mám věřit. Ale záchvaty šílenství se dějí, co si budeme povídat :-D

4 Ilía Ilía | E-mail | Web | 19. března 2015 v 8:01 | Reagovat

[3]: Ne, třicet to doopravdy nebylo, to bych se musela jít zakopat. Nějakým dvaceti se to ale blížilo, a už to byl dost záhul :D

5 Vyplň prosím! Vyplň prosím! | Web | 1. dubna 2015 v 17:46 | Reagovat

No vzhledem k tomu, že jsem jedním příběhem popsala asi 3 až 4 sešity v době, kdy bych měla dělat bakalářku, tak asi ano, znám :-D

I to je důvod, proč potřebuju každou ruku s alespoň 15 letým majitelem se zájmem o městskou fantasy ;-) Koukni mi prosím na dotazník! Díky!
http://mestska-fantasy.vyplnto.cz/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama