Únor 2015

Asi haiku, ale... whatever

28. února 2015 v 21:57 | Iva Vrbová |  Básně
Well, dneska jsem chytla básnický průjem. Vlastně jsem se chystala vyplodit nějaký ten rým o lentilkách (ano, čtete dobře), ale on z toho vyšel naprostý patvar (i na to, že to bylo o lentilkách), takže jsem to vzala z jiného konce a rozhodla se pro haiku... asi... ale to už máte v nadpise.
Přesně takhle jsem se cítila při vymýšlení té lentilkové... a přesně takhle jsem se cítila asi hodinu poté, když jsem konečně otevřela sešit do dějepisu a podívala se, cože se to máme učit na test.
Povím Vám, chudák papír, na který jsem tohle napsala. Couž, toto jsem prostě dneska já a ta básnička mě naprosto vystihuje. Užijte si můj průjem (super přání, co? :D)

Sedí a neví
jak japonská rybička
Do blba hledí

Vidíte, právě mě napadlo, že kdyby v tu chvíli do mého pokoje nějaký blb přišel (konkrétně nejmenuju), mohla bych mu ji zarecitovat a hledět přitom na něj. To by teprv byl efekt!

Syndrom Ještě-mě-tak-napadlo

25. února 2015 v 22:53 | Iva Vrbová |  Krátké povídky
Znáte ten pocit, když na Vás po dlouhém tvůrčím bloku sedne neskutečně obrovská inspirace, při které chcete jenom psát a psát a nejíst a nezajímat se o to, že se máte připravit do školy ani o to, že už máte na zápěstích od hrany stolu dost nechutné otlačeniny? Kdy Vás pořád dál a dál napadají nové věci a Vy se jim nedokážete bránit? Před pár měsíci jsem něco podobného prodělala a řeknu Vám, už NIKDY víc! Sice to nebyl tak extrémní případ jako v povídce dole, ale i tak mi dala dost zabrat a milou Paní muzu bych tehdy nejraději nakopala do míst, kam slunce nesvítí.
Ještě-mě-tak-napadlo syndrom by měli jako pojem zavést do školních učebnic, protože je jen otázka času, kdy (při stoupání křivky ukazující počet píšících blogerů) se na pohotovosti objeví lidi se zánětem prstů, blábolící něco o svých šlovíškách.

Jak chodí elfové na záchod?

25. února 2015 v 0:10 | Iva Vrbová |  Téma týdne z fantasy světa aneb Vaše názory sem…
Začátkem školního roku mě přepadl nápad na jistý článek. Zapsala jsem si to, ale co čert nechtěl, moje Paní múza si právě v tu chvíli vzala placenou dovolenou, a tak stejně rychle, jako mě inspirace našla, ode mě zase s křikem a s raketovým pohonem za zadnicí odlétla. Proto nemělo vůbec smysl, abych se do takového, dá se říct, kontroverzního tématu pouštěla.
Před pár dny jsem však jako zázrakem při rollování facebookem narazila na článek, týkající se problematiky postavení lidských střev při sezení na záchodové míse (vidíte? Už se dostáváme k tomu kontroverznímu... a pro někoho nechutnému). V tu chvíli mi na mysl přišel onen nápad, tou dobou už dávno zapadlý v hlubinách mého notýsku. A tak jsem tady. Už podruhé jsem si vzala na mušku chudáky elfy, kterým se tímto poníženě omlouvám. Když oni jsou ale tak dokonalý materiál na tyhle tématické články.

Laston: Elfové tvoji omluvu nepřijímají.

O strašidlech

23. února 2015 v 12:44 | Iva Vrbová a Frána |  Povídky na pokračování
Než se dostanu k jádru pudla, chtěla bych se Vám omluvit za svoji nepřítomnost. Ale tentokrát jsem nic neslibovala, takže nemusím mít ani špatné svědomí... prosím, řekněte to někdo mému svědomí!
A teď už k podstatě článku. Už před pár měsíci jsme si s Fránou pohrávaly s myšlenkou, že bysme mohly napsat společnou povídku. Vyplodily jsme první dvě kapitoly s tím, že se rozmyslíme, zda budem náš výtvor zveřejňovat, popř. jak ho budeme zveřejňovat... no, a rozmýšlely jsme tak dlouho, až jsme na to dočista zapomněly. Před pár týdny mi přišel od Fráni mail, že ji doma odněkud vyhrabala. A tak je tady. Teda, ne doslova tady, protože první kapitolu psala ona. Tím pádem ji najdete ZDE. Moje kapitoly budu zveřeňovat tady, na její dám odkaz. Takže doufám, že to bude alespoň někdo číst. Prosím lidi, čtěte to *dělá psí kukuč*

Sice na to první část nevypadá, ale vím naprosto jistě, že jde o městskou fantasy (jsem si stoprocentně jistá... no dobře, tak na 100% možná ne, ale 85 určitě). Hlavní část našeho příběhu se odehrává v Praze (jo, taky je to pro mě novinka). Řeknu Vám jen tolik, že se tu budou řešit globální a rasové problémy... tak fajn, tolik to zas hrotit nebudeme, ale povídka se myslím bude ubírat zhruba tímto směrem. Takže se můžete těšit jak na kouzelnou Prahu a její zákoutí, tak později, doufám, i na malebné reklamové cedule v Tokiu.

A abych vás nalákala, tak vám sem dám i nějakou tu větičku z Frániny kapitoly (která je mimochodem úžasná! Tak si to přečtěte!). Nejsem já na Vás hodná?

Amanda Grimes stála v obrovské letištní hale a nervózně se dívala skrz prosklenou stěnu na přilétající letadla. Kolem ní se to jen hemžilo životem, ale pro ni teď existovala jenom ta přistávací rampa.
Nebe mělo ten ojedinělý odstín šedé, který je vidět jenom za bouřky a na sklo začaly narážet první kapky deště. Už jen z toho pohledu na ni šel chlad. Bezděky si přitáhla svetr blíž k tělu a znepokojeně se podívala na oblohu. Je bezpečné létat za bouřky? A je vlastně vůbec bezpečné LÉTAT?