Co je potom?

5. ledna 2015 v 21:07 | Iva Vrbová |  Krátké povídky
Mám tu pro Vás jednu takovou roztomiloučkou povídku, kterou jsem měla rozdělanou už pár měsíců a dnes ji konečně dokončila. Uff! Ani nevíte, jak jsem ráda, že to už mám z krku.
Doufám, že to pochopíte. Když jsem to před chvílí donutila číst mamku (aby se podívala jestli to snad není něco nevhodného), tak mi řekla, že jí to došlo až chvíli po dočtení, co k čemu patří a tak. Pokusila jsem se to víc rozčlenit, tak vážně doufám, že se tu najde alespoň jeden člověk, který to pochopí :D
Doufám, že si ji užijete.



Vznášel jsem se. Bylo mi tak lehce. Patřil jsem tam. Všude byla tma, já měl zavřené oči a přemítal jsem, co bude pak. Bylo mi zde už tak těsno. Jako bych sám ze sebe vyrostl. Všichni ostatní říkali, že po životě nás nic nečeká. Bylo to tak strašně skličující. To přece nejde. Musí něco být. I když bych radši zůstal zde.
Vše kolem mě se bolestivě stáhlo. Cítil jsem, jak mi ten tlak drtí mé končetiny. Já ještě nechci jít...


***


Bílé světlo mě bodalo do očí. Nesnášel jsem to světlo! Nebýt něj, bylo by to možná i pohodlné. Jako kdyby prostě nemohli na chvíli zhasnout. Vznášel jsem se ve volném prostoru. Před očima se mi míhaly různé obrazce. Točila se mi z nich hlava. Další věc, kterou jsem nesnášel. Nejsem náhodou už dost starý na to, abych musel trpět takové výmysly? Chtělo by to nový pokoj. ANO! To je skvělý nápad. Nějaké útulné místečko, ve kterém bych mohl dožít své poslední dny v poklidu a tmě. Hnusné světlo! HNUSNÉ! NESNÁŠÍM HO!!!
Zabolelo mě u srdce. O tomhle mi říkali. Nebo se alespoň snažili. Za chvíli přijde můj čas. Měl bych si nové bydlení sehnat co nejdřív, než zemřu. Bojím se smrti. Nic po ní není. Nemám rád věci, které nepokračují. Jsou tak otravné a předvídatelné- další bodnutí. Na toto si musím dávat pozor...


***


Kolem mě se vše stahovalo a zase roztahovalo. S občasným bodnutím ostré bolesti do mého kolene. To asi jen, abych nezapomněl, že už nastal můj čas.
V mojí hlavě se ozvala rána. Najednou jsem je všechny uslyšel. Hlasy se překřikovaly a loučily se se mnou. Mám pocit, že jsem slyšel někoho vzlykat, ale je těžké to poznat, když je nevidíte… a k pláči až do této chvíle nebyl žádný důvod.


***


Něco mě tlačilo ven. "Ne, nechte mě tady!" chtělo se mi křičet. Ještě nemám svůj vysněný koutek. Nemůžu odejít tady v tom strašném světle!


***


Hlasy přestaly. Už jsem nic neslyšel. Bolest přestala taky. A potom jsem to uviděl. Byl to jako sen. Nikdo mi neřekl, že je to tak krásné. Chtěl jsem se toho světla dotknout. Určitě musí krásně hřát. Ne jako teplo, které je tady. Vlhké a těžké. Ne! Toto světlo bylo jiné. Jako by se můj domov vysušil a dal na nějaké krásnější místo. Už mi nevadí, že musím odejít. Pokud tam, kam se musí každý odebrat bude víc takového světla...


***


Chtělo se mi řvát! V hlavě jsem si promítal všechny nadávky, na které jsem si dokázal vzpomenout, ale při každém novém uvědomění mojí lebkou otřáslo nové hromobití. Potom už to bolelo tak strašně, že jsem se raději vzpírat přestal. Neměla by být smrt poklidná? Nemělo by dojít k nějakému smíření? Proč to musí tolik bolet? V tuto chvíli bych klidně zůstal tady. Byl bych tady až do konce věků, kdyby mi to dovolili! Slyšíte mě? JÁ MILUJU TOHLE SVĚTLO! SLYŠÍTE?!


***


Snažil jsem se z posledních sil dostat k té záři. Už jsem chtěl být u ní. Nechat ji, ať mi svými hebkými vlasy pohladí zkrabacenou starou kůži.
... a potom se ozval ten křik. Stěny kolem mě se začaly opět stahovat. Otvor se čím dál víc zvětšoval, ale já nějak ztratil chuť se k němu dostat.
A najednou jsem se ho dotknout opravdu mohl. A hleděl jsem smrti do oken...



***


Kolem mě se všechno naposledy stáhlo... a svět padl.
Ospale jsem mžoural do namodralého světla, které pořád blikalo a způsobovalo mi proto vážně nepříjemnou bolest hlavy. Teď jsem si nemohl vzpomenout, co mi na mém světle přišlo tak hrozně otravné- Auu! Myslím, že mi můj mozek právě udělal v lebce kotrmelec. A ten hrozný řev tomu taky moc nepřidával. Teď bych byl zrovna vděčný za trochu klidu!
Chvilku klidu zvyknout si na to, že už nemůžu nadávat. Zlost byla má druhá přirozenost a teď je pryč. Mám takový krásný pocit v hrudi. Je to skoro jako… štěstí.



***


Zima! Tak hrozná zima! Já nechci být v tomhle krutém, nepříjemném, nesympatickém a ve všech ohledech naprosto životu nevhodném svě-


***


"Je to kluk," oddychla si tmavovlasá ošetřovatelka a zasmála se na vřeštící miminko, kterému doktor právě odstříhával pupeční šňůru. "Řeknu vám, maminko, vy jste nám teda dala. Tady ho máte," pošeptala a opatrně položila dítě zabalené v bílé látce ženě ležící na posteli na prsa.

Ani ona ani žádný jiný člověk v této místnosti si nevšimnul malého andělíčka, který se nakláněl přes ženino rameno a přemýšlel o tom, proč mu to modré světlo přišlo tak otravné, když pod ním dokáže žít něco takového. Proč vlastně neměl rád světlo? Světlo je tak krásné a láskyplné.



A ještě dodatek k začátku, který jsem na začátek psát nechtěla, protože by Vám to mohlo prozradit, o čem to je. Doufám, že to nikdo z Vás, těch, kteří chodíte do kostela, nebere jako rouhání nebo něco podobného. Sama chodím do kostela a ujišťuju Vás, že ta povídka není vůbec myšlena nějak zle. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Callia Callia | 29. ledna 2015 v 17:30 | Reagovat

U mě na blogu probíhá takové promazání SB a jestli chceš zůstat, budu ráda, pokud se ozveš. :)

2 Ettelwen Ettelwen | Web | 31. ledna 2015 v 16:21 | Reagovat

Krásný nový design!!! Můžu na něm oči nechat :D

3 Luke Luke | Web | 2. února 2015 v 19:51 | Reagovat

Povídka je zajímavá :) A k tomu závěrečnému dodatku mohu říci jen to, že jsem měl stejný problém :D Jedna má povídka těžce popírala Bibli a měnil jsem si vše podle sebe a tudíž se to také někoho mohlo dotknout. Mně se tvé dílo tedy moc líbilo :)

4 Casion Casion | Web | 3. února 2015 v 18:41 | Reagovat

Poviedka je vydarená, obsahovo aj námetovo a vôbec neuráža. Ono literatúra môže vyjadrovať každý postoj a pokiaľ je to v rozumnej miere, nemalo by to nikoho uraziť.

Inak čo sa týka nové designu je naozaj krásny, klobúk dolu :D

5 Ilía Ilía | E-mail | Web | 3. února 2015 v 20:46 | Reagovat

[3]: Jo, tu povídku jsem četla :D Pamatuju si.

[4]: To jsem ráda. Poslední dobou jsem nad ní hodně přemýšlela a myslela si, že bude lepší ji smazat. :)

6 Victoria Victoria | Web | 6. února 2015 v 22:08 | Reagovat

Jééé, to je krásné! :-) Úplně jsi mě překvapila, povídka skončila jinak, než jsem si myslela :-D. Skvěle vymyšlené!
Jinak, téma mě vůbec nepohoršuje. Docela se zajímám o esoteriku a podobné věci. Podle mě by to takhle klidně mohlo být, proč ne? :-)

P.S mám takový pocit, že pořád měníš název povídky :-D. Nedávno jsem na tvůj blog jenom rychle mrkla a nadpis byl myslím jiný :-D.
P.P.S nový design je úžasný! Taková fantasy zima :-)

7 Ilía Ilía | E-mail | Web | 6. února 2015 v 22:16 | Reagovat

[6]: A já si myslela, že si toho nikdo nevšimne. Jeden by myslel, že bude jednodušší vymyslet název pro takovou povídku :D
A díky :)

8 Polly Polly | Web | 28. února 2015 v 20:57 | Reagovat

Povídka je zajímavá. Asi v půlce jsem to pochopila, jen ten začátek mi přišel hrozně dlouhý, to jak si stěžuje. Ale  je to sepsané moc hezky.

9 Ilía Ilía | E-mail | Web | 28. února 2015 v 21:29 | Reagovat

[8]: Tys to pochopila? To nééé :D A já si myslela, že budu záhadná až do konce :D
Dobře, beru na vědomí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama