Kapitola III.

3. prosince 2014 v 10:09 | Iva Vrbová |  Dobrá krev se nezapře
A další přepsaná kapitola. Pamatuju si, jak jsem na ni byla tehdy pyšná. A teď mi dala tolik práce -_- V polovině přepisování jsem si uvědomila, že jsem najednou přešla do jiného času a musela to dělat znova. Sakra!!!
Ale je to tady. Byla bych ráda, kdybyste zdvořile ignorovali případné chyby... nebo mě na ně upozornili v komentářích, protože já tuto kapitolu znám už nazpaměť, tak je nevidím.

Jo, a pokud někdo znáte nějaký textový editor, který by šel na tabletu a fungovalo by něm normální podtrhávání chyb, byla bych vám vděčná. Dotykové obrazovky jsou zlo! A mě už vážně nebaví něco napsat na tabletu, ale potom si to stejně dávat do Wordu a číst to, co to tam za, s prominutím, hovadiny moje prsty napsaly. Někdy se u toho i zasměju, řeknu vám... ale je to pruda :D


Nëlon už po tisící sedmdesáté páté prošel kolem dveří do jejich komnat. To čekání bylo k nesnesení. Nechápal, proč mu nedovolí být u porodu. Zrovna jemu, králi! Znovu se otočil a prošel trasu po tisící sedmdesáté šesté. Už po desáté si přísahal, že pokud do pěti minut někdo nepřijde, tak ty dveře vyrazí. V předchozích minutách tuto přísahu však stačil devětkrát porušit. Vždy ho něco zastavilo. Nohy, pospíchající na druhé straně dveří, slabé zalapání po dechu, uklidňující slova, pronášená v nějakém cizím jazyce, kterému nerozuměl…
Konečky prstů si přitiskl na spánky a snažil se odehnat počínající bolest hlavy. Nechtěl si to přiznat, ale měl strach. Moc dobře věděl, že elfské tělo není stavěno na takovou zátěž. Dvojčata nebyla přirozená. I jedno dítě bylo pro rodičku příliš. Před porodem se mu dařilo skrývat své obavy, ale když Ali- iwien začaly kontrakce, už to nemohl déle kontrolovat.
Pamatoval si, když byl ještě dítě a poprvé za celou historii se měla narodit dvojčata. Byla to naprostá senzace. Dvojčata se rodila jen lidem. Říkalo se, že elfové nejsou tímto darem požehnaní. Jenže potom přišla ta první dvojice. V den porodu se pořádaly oslavy po celé zemi a čekalo se na zprávu o jménech. Místo toho přišla jen zpráva o smrti matky a jednoho dítěte. Celý elfí národ byl naprosto zdrcen. Při porodech se umíralo jen zanedbatelně. Řádově se tyto cifry daly spočítat za každé staletí na prstech jedné ruky. A teď zemřeli dva elfové za jednu noc. V ten čas se muselo něco někde stát. On té doby o život přicházelo čím dál víc elfů. Nespočet matek se ani nedožilo posledního stahu, museli jim dítě vyndávat z chladnoucího těla. Tyto časy byly strašné. A tak elfové udělali tu jedinou pochopitelnou věc, přestali se snažit plodit děti. Spíš tomu bránili.
Časem se začala situace zlepšovat, ale ve všech, kteří tu dobu zažili, přetrvává strach, že při dalším porodu zemře i jejich dcera, matka nebo sestra. O dvojčatech se od té doby říkalo, že jsou prokletá. Že opravdu nepatří do elfích rukou. Na tuto pověru se s postupem času však dočista zapomnělo.
Ali- iwien období smutku nezažila. Nëlon ano. Ona je pouze nadšená, že bude matkou, on je strachy bez sebe, že už nebude manželem.
A teď tady prochází po tisící osmdesáté třetí tu samou trasu a po krku mu stéká pot.
Zastavil se u dveří a nehnutě se zahleděl do tmavého dřeva, jako by mu mohlo vyjevit, co se děje v místnosti, kterou chrání před jeho zrakem. Zvuk lehkých kroků se prodral klíčovou dírkou. Nëlon sebou trhnul, když se dveře začaly otevírat. Za nimi na něj čekala nic neříkající Sirentylova tvář, lesknoucí se potem. Neznatelně na krále kývnul a protlačil se kolem něj do chodby.
Nëlona najednou opustila síla těmi dveřmi projít. Co když je na tom Ali- iwien špatně… co když umírá? Ale to by mu stařec přece nedával naději, nebo snad ano?
"Lásko?" zaslechl slabé zavolání. Je rozhodnuto. Rozrazil dveře a jeho pohled spočinul na dvojici malých uzlíčků, kroutících se v náruči jeho manželky.
"Jak se… jak… jak se-" šeptal Nëlon a doufal, že Ali- iwien pochopí. Víc ze sebe on totiž vypravit nedokázal.
"Jak se jmenují?" dopomohla mu s unaveným úsměvem. "Toto je Erëne," ukázala na růžový uzlíček ležící na její pravém předloktí, "a toto je Laston."
"Laston?" zašeptal král nevěřícně. Nikdy by ho nenapadlo, že se jeho syn bude jmenovat po prvním möllenském králi. Nikdy by ho nenapadlo, že bude mít syna… Nëlon rychle zamrkal a odehnal zpět do slzných kanálků všechny známky jakéhokoliv tekutého dojetí.
Erëne se neklidně zavrtěla a tenká látka, kterou měla přehozenou přes vlhkou hlavičku se svezla na stranu. Na světlo vykoukly nezkrotné rudé kadeře. Vlnily se jí kolem špičatých oušek.
"Zvláštní viď?! Rudé vlasy měly vždy jen Ony," zašeptala královna a opatrně promnula mezi prsty pramínek dceřiných vlasů.
"To je jen náhoda. Spíš mě udivuje, že jsou tak… dlouhé."
"Copak to není normální?" zeptala se zmateně Ali- iwien.
"Nevím," zašeptal v odpověď okouzleně Nëlon a dál zbožně zíral na svoji dcerku.


***

Král ztemnělými chodbami Almisseturu spěchal do svých náhradních ložnic. Usoudil, že by nebylo moudré spát dnes v noci u svojí ženy. Ona si potřebuje odpočinout a on je tak rozrušený, že se bude jistě až do rána neklidně převalovat.

Najednou ho ale zastavil zvuk, který tu v tuhle noční hodinu neměl co dělat. Byly to lehké kroky… a nebyly jeho.
Než mohl Nëlon nějak zareagovat vynořil se za rohem jeho rádce Andil. Vysoký elf s dlouhými bílými vlasy zapletenými do tlustého copu, nyní poněkud neupraveného. Muž, který by se u lidí nejspíš dal zařadit do kategorie 've středních letech'. Bělostná noční košile za ním vlála, jak se ve spěchu snažil dostat ke svému králi co nejrychleji.
Zastavil se před ním a nacvičeným, sebevědomým tónem pravil: "Můj pane, ve velké hodovní síni sedí cizinec. Nikomu neřekne ani slovo, a nikdo na něj nesmí ani sáhnout. Dvěma našim elfům už stačil zlomit nos." Odmlčel se a poté tiše dodal: "Myslím, že je to člověk."
"Člověk?!" vyprskl znechuceně Nëlon. "Jak se sem mohl dostat člověk! Cožpak stráž nehlídá všechny hradby?! Nehlídá snad všechny brány, kterými se dá dostat do hradu?! Copak se pod námi nerozpíná ten nejhustší les, do kterého se nikdo neodváží vstoupit?!"
"Ano, pane. Mně je to také záhadou. Nesundal si však kápi, proto jsem nemohl určit, zda je naší rasy. Vedle něj ale ležel list se vzkazem. Psalo se v něm, že je cizinec, že ho stráž pustila do hradu bez otázek, a že s vámi potřebuje mluvit. Ihned," vychrlil ze sebe jedním dechem Andil, jako by to chtěl mít co nejdříve za sebou. Nëlon postřehnul, jak se nenápadně snaží co nejvíce uhladit zmačkanou noční košili. Nejspíš mu bylo nepříjemné stát před svým pánem takto neustrojen. Nëlonovi ho bylo trochu líto.
"No dobře," řekl unaveně. "Tak mě k němu doveď."
Andil se uklonil, otočil se na podpatku a vydal se chodbou nazpět. Když došli ke dveřím hlavní hodovní síně, uklonil se podruhé a otevřel králi dveře, aby mohl vstoupit.
Jakmile za sebou Nëlon uslyšel zaklapnout kliku, rozhlédl se po temném prostoru. Za světla se této místnosti nemohla rovnat žádná jiná v Möllenu, avšak teď, když tu hořela jen jedna svíce, působila na krále strašidelně, magicky. Stíny se honily v koutech a snažily se jeden druhého předehnat ve své temnosti. Elf by si šel nejradši rychle lehnout, avšak měl se tu s někým setkat. Očima přejel přes temná zákoutí a jeho pohled skutečně spočinul na postavě zahalené od hlavy až k patě v černé. Dotyčný seděl, ale obličej měl položený na stole.
"Taková drzost," pomyslel si král. "Vytáhne mě až sem, a než přijdu, ani se neuráčí zůstat vzhůru." Rázným krokem přešel ke spáči, nasadil masku přísného muže, což nebylo, vzhledem k šílenosti tohoto večera, vůbec těžké, a zatřásl mu ramenem. Nic. Král se zamračil a zatřásl s ním ještě jednou. Pořád nic.
Teď už to v Nëlonovi vřelo. Vztáhl ruku a sundal tomu drzounovi kápi z obličeje. Musel se přichytit stolu, aby to s ním nepraštilo o zem.
Skutečně to byl muž. Nebyl to člověk, nýbrž elf, a ne ledajaký elf, ale rovnou člen královské stráže. Zřejmě byl omráčený. V puse měl nacpaný roubík, svázané ruce i nohy. Kolem jednoho oka se mu začínala tvořit veliká fialová podlitina a z pravého ucha mu nehezky tekla krev.
Nëlon ho začal rychle rozvazovat. Vytáhl mu látku z úst a přitom si všiml, že vojákovi chybí jeden přední zub.
Musel se bránit opravdu statečně, pomyslel si král. Teď už byl dokonale probuzený. Rozběhl se ke dveřím. Prudce je rozrazil a na prahu vrazil do Andila.
"Dones vodu," rozkázal mu příkře. Rádce se bez otázek otočil a v mžiku byl pryč.
Král v síni otevřel všechna okna a čekal.
Za chvíli se vrátil Andil. Nëlon si od něj vzal vodu a přímo před vyjeveným rádcem ji vychrstl zraněnému do obličeje. Voják se začal probírat. O pár minut později už vysvětloval, co se stalo.
Bylo něco po půl dvanácté. Najednou hlídka zahlédla někoho na koni. Rychle se blížili.
"Cizinec jel sám, ale myslím, že museli být přinejmenším dva," dodal elf.
Přijel až k bráně a promluvil: "Vojáci, cožpak nepoznáváte svého kapitána Sontalira?"
"A vy jste ho ani nezkontrolovali? Vždyť kapitán zemřel v bitvě před sedmdesáti lety!" řekl zdrceně Nëlon.
"Kdybyste ho slyšel, můj pane," hájil se voják. "On mluvil stejně jako on. I vypadal jako on… tedy, když jsme ho viděli z hradeb. I ten kůň jako by byl jeho. U boku se mu houpal jeho meč… Byl to on! A tak jsme ho pustili," přiznal zahanbeně elf.
"Obyčejné čáry. Naletěli jste ne obyčejnou přeměnu podoby," zamumlal si pro sebe Nëlon.
Asi za půl hodiny se potom střídaly stráže. Na hradbách bylo tolik elfů, že nikdo nevěděl, kdo už odešel, a kdo ještě ne.
"Nejspíš v tom okamžiku mě museli střelit. Pamatuju si ještě, jak jsem scházel z věže… a pak jen bolest v pravém uchu," skončil voják a hleděl do podlahy.
"No dobře" řekl Nëlon. "Ale PROČ?! Proč na nás zaútočili. Se sousedními zeměmi žijeme v míru. Tak proč nás napadli?"
Ticho přerušil strašlivý randál. Všichni překvapeně vzhlédli a v tu chvíli do hodovní síně vtrhla Ale- iwien a Lastonem v náručí.
Dítě křičelo, ale to nebylo nic proti jeho matce. Královna ječela, jako by ji na nože brali. Přiběhla k Nëlonovi a s hlasem plným beznaděje zavzlykala: "Unesli ji. Ukradli moji holčičku!" Král byl v tu chvíli na nohou. Z tváře mu vymizela veškerá barva. Rozběhl se ze dveří. Bral schody po třech. Chvílemi se mu zdálo, že letí. Za sebou slyšel Andila s Ali- iwien.
Konečně doběhl na nádvoří a z plných plic zařval: "Obsadit hradby! Unesli princeznu! Nenechte je uniknout!" Elfové jako by se probrali ze sna. Urychleně začali bystrýma očima hledat sebemenší podezřelý pohyb. "Támhle je!" zakřičel najednou někdo, a opravdu. Mezi věžemi se pohybovaly dvě malé postavy a jedna z nich něco nesla.
"Hlavně nestřílejte," křikl král a vyběhl za únosci. Ti zatím zpozorovali, že jsou prozrazeni a dali se tryskem ke koním. Kdyby byl král člověk, určitě by rozkázal, ať vojáci postřílí zvířata, než na nich mohli zločinci uprchnout. Ale byl elf. Nemohl to udělat. Nemohl ty nebohé koně nechat zemřít, i když k tomu v tuto chvíli neměl daleko. Byl pološílený strachem.
Už běžel přes louku. Pomalu se k nim přibližoval, ale jak se v krátké chvíli uvědomil, bylo pozdě. Únosci se vyhoupli na koně a Nëlon v poslední chvíli spatřil prstýnek rudých vlasů. Králi se zatmělo před očima. Padl na kolena do orosené trávy.
Jezdec, který Erëne nesl v náruči se na poslední chvíli otočil. Nëlon zahlédl jeho oči. Byly plné ledového uspokojení. Jejich majitel na něj, ve chvíli, kdy se na zem kolem koně začaly snášet první šípy, přes louku zakřičel: "Na památku. Abys nikdy nezapomněl na tuto chvíli." Jezdec s těmito slovy uchopil pramen dívčiných vlasů a trhl.
Erëne propukla v pláč. Ještě, než se pramen snesl do vlhké trávy. Únosci otočili koně a nejednou byli pryč.
Vycházelo slunce.
Nelon se pomalu otočil a spatřil, jak k němu z posledních sil klopýtá jeho žena. Lastona držel Andil. Podívala se mu do očí a pak omdlela.
Od této chvíle celých osmnáct let mu v hlavě zněl hlas: To kvůli ní. Kvůli mé malé holčičce. Kvůli Erëne I., Nositelce ohně.

Prokletá dvojčata!!!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Victoria Victoria | Web | 3. prosince 2014 v 19:52 | Reagovat

Ještě štěstí, že ta děcka mají dvě, co? :-D
Hihi, dělám si samozřejmě srandu. Ten únos byl parádně popsaný, moc se ti to povedlo :-). Jsem zvědavá na dospělého Lastona :-D.

P.S těším se na tvé vraždění zombíků :-D

2 Vědmi Vědmi | Web | 3. prosince 2014 v 21:00 | Reagovat

Zdá se mi to, nebo je král trošičku xenofobní? :D

3 Ilía Ilía | E-mail | Web | 4. prosince 2014 v 20:13 | Reagovat

[2]: Xenofobní? Jako vážně?!... ehm... no, možná trošku :D

4 Katerííína Katerííína | Web | 5. prosince 2014 v 13:29 | Reagovat

to je báječný ;)

5 Callia Callia | 7. prosince 2014 v 10:05 | Reagovat

:OOOOOOO Tak tohle byla NAPROSRTO DOKONALÁ kapitola! .33 Wohoooo! Opravu super. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama