Setkání s Lukem pozn. zn. nesestříhané

3. listopadu 2014 v 9:15 | Iva Vrbová |  Krátké povídky
Wifi se sice značně zdráhala, ale po dlouhém úmorném boji a neustálém odhlašování a přihlašování mi nakonec podlehla. Jste rádi? :-D
Tato povídka je to nejdelší, co jsem kdy napsala. Nebudu vám říkat, kolik to má slov, protože se bojím, že bych vás odradila, ale je to hodně :-D No, a protože tu už od rána prší, tak jsem se rozhodla, že to sem nakonec hodím. Vzpomínáte si, jak jsem vám v září po blogové soutěži, do které jsem se přihlásila s touto povídkou, slibovala, že vám sem tu povídku dám celou? Tak tady je :-D Jen bych vás ráda upozornila na to, že se tam vyskytuje jeden strašně velký spoiler ohledně Luka a posledního dílu, takže, prosím ty, kteří to nečetli, a nebo jim vadí spoilery, aby nečetli ani tuto povídku. Děkuji :-)
A taky bych vám chtěla objasnit tu strašnou gramatiku a hlavně ty čárky. Mám nový tablet a ještě spolu nejsme kamarádi tak moc, jak bych si přála. Mám tam v textovém editoru nastavenou nějakou divnou opravu chyb, která automaticky dává čárky např. před všechna slova 'víš'. A to je ta menší z těch chyb. Navíc určitě všichni víte, že já nejsem s čárkami ten nejlepší kamarád, takže se nejspíš připravte na to, že tam bude chyb dvojnásob :-D Budu se to snažit co nejdříve po přijezdu domů opravit. Děkuji za vaši pozornost. :-)
...a ještě k tomu konci... Já vážně nemám deprese nebo něco takového. Ty moje povídky poslední dobou prostě tak nějak takhle končí samy. :-D A taky bych chtěla podotknout, že si já a moje alter ego nejsme vůbec v ničem podobné. Takže další věc, která se tady nevyvedla. :-)


"ÁÁáá!", křičela jsem bolestí. Tak hrozně to bolelo. A oni v tom pořád pokračují… "Proč? Proč mi to děláte?!" Přes slzy jsem neviděla, kdo to stojí přede mnou. Neviděla… ale cítila. Byl to on. To on mě mučil. Proč zrovna on?! Proč to dělá ještě horší, než to je?! Proč?...


Před pár hodinami

Červánky odívaly oblohu nad naším rybníkem do růžového saténu. Byl to tak krásný pohled. Vždy se mi zatajil dech nad tou nádherou. Nic se nevyrovnalo tomu pocitu, že jsem někde vítaná.
A můj hlas zněl zase jednou po okolí…
Pokaždé když jsem zpívala, všechno utichalo. Každé zvíře, co bylo poblíž, přišlo a poslouchalo můj zpěv. Koně, srny, kočky. Ptáci přestávali poposedávat na větvích. Přestávali pět své vlastní písně a poslouchali ty mé.
Písně jsem skládala sama. Knihy byly mojí inspirací.
Nejraději jsem měla Legendu o Lukovi. Na ni jsem byla obzvlášť pyšná. Příběh o chlapci, který našel cestu zpět. Který se dokázal postavit své temné stránce tak, jako jsem to ještě nikde neviděla.
Byl klid. Slyšela jsem, jak vlnky běhají po hladině. Jak rybník poslouchá, o čem vyprávím. O kom vyprávím.
Slastně jsem zavřela oči a užívala si ten pocit souznění se vším živým, co bylo kolem.
Slova v souladu s tóny neustále plynula z mých úst… ale to se mělo brzy změnit.
Vycítila jsem, že je něco jinak. Kolem už nevládlo to krásné klidné ticho. Teď bylo tíživé. Cítila jsem, jak na mě doléhá. Jako obloha na Atlasa, pomyslela jsem si hořce. Dusilo mě. Nemohla jsem se nadechnout… a zvířata byla pryč.
Přes zuby jsem procedila pár nadávek a otočila se k tomu vetřelci, který narušil poklidnou atmosféru. Čekala jsem moji starší sestru.
… Lea to však nebyla ani náhodou. Kéž by byla!
Srdce se mi zastavilo… strachem.
Blond vlasy mu spadaly do očí. Tvář mu hyzdila dlouhá tenká jizva. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho představovala… jak jsem si ho tolikrát představovala… ale přece jinak. Já ho vždy viděla s jiskrou v očích. S nějakým, byť sebemenším, náznakem, že ten Luke, kterého jsem milovala, není úplně pryč. Že nezmizel.
Mýlila jsem se!
Žádný náznak nebyl. Z Luka zbyla jen temná schránka. Jen arogance a sebestřednost. Nic jiného.
"Ahoj kotě," řekl a usmál se. "Potřebuju malou službičku."
Už zase, pomyslela jsem si. Zas jsem to udělala. Ale tentokrát to byla chyba! Velká!
… a pak se vše rozmazalo…

***

"Hola hola, už je ráno," švitořil mi do ucha. Nejradši bych mu jednu vrazila… kdybych se mohla hýbat.
"Táhni k čertu," zasyčela jsem s odporem.
"Ale no tak, lásko, takhle se přece nemusíme bavit. Stačí, když mi pomůžeš a já tě zase pustím. Snadné a jednoduché na zapamatování. A teď už vstaň," přikázal mi.
"Kdybych nebyla svázaná, bylo by to mnohem snazší."
"Ou, no jistě," přitakal. "Rozvaž ji," pokynul někomu po své pravici. Ke mně se přišoural, otráveně vypadající, asi sedmnáctiletý chlapec a začal, se zjevným nesouhlasem vepsaným do obličeje, rozvazovat moje pouta. Docela jsem s ním soucítila. Dělat poskoka někomu tak… odpornému jako byl Luke. Strašná představa.

Pouta konečně spadla na zem. Nejistě jsem se postavila na nohy. Podlaha se nebezpečně zahoupala… a můj žaludek taktéž. Do úst se mi nahrnula žluč. Ne! okřikla jsem se v duchu. Buď silná. Takovou radost mu neuděláš. S odporem jsem polkla nechutnou tekutinu a obrátila obličej k Lukovi.
"Tak, co chceš?"
"Je to vlastně celkem jednoduché… jak už jsem řekl. Složíš pár slok, zazpíváš je, a až uvidím, že se něco děje, tak tě pustím."
"Aha… ale víš," přerušila jsem výklad jeho brilantního plánu, "možná ti to ještě nikdo neřekl, ale složit píseň není tak jednoduché, jak se zdá."
"Já vím. Ani jsem nečekal, že jsi v tomto nějak zvlášť zběhlá. Proto," řekl a otevřel dveře, kterých jsem si předtím nevšimla, "jsem si obstaral přesně to, co potřebuju. Plán B. Však mě znáš. Já se nikdy nespoléhám jen na jednu možnost. " Do místnosti vešla malá dívenka. Nebylo jí víc než třináct. Zamračila se na mě a stoupla si vedle Luka.
"Toto je Ali," představil mi ji. "Velice nadaná polobohyně. Složila už pár veršíků. Stačí spolupracovat. Za pár hodin tě pustím domů."
"A co když s tebou už nechci nic mít?!"
"Ale prosímtě," řekl s notnou dávkou arogance v hlase. "Vím, že mě máš ráda. Máš mě ráda celý život. Ty mi chceš pomoct."
Byl tak jiný, než jak jsem si ho představovala. Jak jsem v něm někdy předtím mohla vidět nějaké dobro? Žádné tam nikdy nebylo. Ne! To není pravda. Kdyby nebyl v jádru dobrý, tak by v poslední knize nepomohl zničit Krona... jenže... Došlo mi to. On se ještě pořád vyvíjí. Nedostal se k poslední válce na Empire State Building. Ještě je pořád naživu. Někde v jádru je určitě neustále ten Luke, kterého mám ráda. Ale nebudu mu pomáhat v jeho nesmyslných plánech. Nebudu. K tomu mě nepřinutí.
Někde hluboko ve mně však ještě pořád plápolal malý plamínek pochybnosti. Zpívala jsem o Lukovi, který se obětoval. O mrtvém Lukovi. Proč tady teď tedy mluvím s naprosto živým a ďábelským Lukem, který se snaží zničit svět?! Nejspíš nějaká nešťastná volba slov. Navíc mě znepokojovalo to, že jsem tu píseň už tolikrát zpívala, ale Luke se nikdy neukázal. Tak proč teď? Copak si můžou postavy vybírat, zda vyslyší moje volání. Netrpí žádným nesnesitelným nutkáním, nebo tak něco? Znepokojovalo mě, že už své schopnosti nemám pod kontrolou tak, jako předtím. Co se to děje?
"Haló!" lusknul mi prsty před obličejem důvod mého znepokojení. "Slyšela jsi mě?! Máš na to čas do zítřka. Ani o den déle."
"Já ti nepomůžu," odsekla jsem rozhodně. "Nevím, koho chceš vyvolat, ale ode mě se pomoci nedočkáš?"
"Jak chceš. Ali?" otočil se k dívce vedle něj. "Víš, co máš dělat." Přikývla. Otevřela ústa... a svět vybouchl.


A nyní

"ÁÁáá!", křičela jsem bolestí. Tak hrozně to bolelo. A oni v tom pořád pokračují… "Proč? Proč mi to děláte?!" Přes slzy jsem neviděla, kdo to stojí přede mnou. Neviděla… ale cítila. Byl to on. To on mě mučil. Proč zrovna on?! Proč to dělá ještě horší, než to je?! Proč?...

"Stačí, když mi pomůžeš. Stačí jen zpívat. Zpívej. Zpívej," broukal mi do ucha. Byla jsem v pokušení to vzdát. Otevřít pusu a vypustit těch pár tónů, které mě šimraly na jazyku. Podvolit se. Udělat to, co chce, ať je to cokoliv. Ale nemohla jsem. Prostě to nešlo. Nedokázala bych se sama sobě podívat do očí.
"Nikdy ti nepomůžu. Nikdy, slyšíš!" opakovala jsem tak, jako už tolikrát předtím. A pohled se mi zamlžil novou, silnější, vlnou bolesti. Na několik dalších chvil jsem přestala vnímat.

***

Sekundy? Minuty? Hodiny? Nebo snad dny? Nevím. Jsem v cele. Ležím na něčem hodně studeném a tvrdém. Jako kámen. Nejspíš to kámen je. Je divné, že je mi to jedno. Proč je mi jedno, že ležím někde na nějakém kameni. To by nemělo, ne? Nejsem si jistá. Co to se mnou Luke udělal? Jsem zdrogovaná? Nejspíš. Jen ležím...
... a pořád...
...začínám počítat, ale vždy, když se dostanu ke dvaceti tisícům, tak nevím jak dál. Jako by mi něco bránilo. Tak začínám sčítat...
... čtyřicet tisíc...
... sto tisíc... To je ale číslo, panečku. Sto tisíc. Mít tolik životů. To bych se nemusela Luka bát. Tedy... kdybych se ho bála. Nebojím se. Je to zvláštní. Ale těší mě to... myslím. Znamená to, že jsem odvážná?... nebo blázen... nebo na drogách...
Otevírají se dveře. Nevěděla jsem, že jsou tu dveře... Pomalu si začínám vybavovat, jak to pokračuje po dvaceti tisících. Pomalu se začínám znepokojovat. Jakto, že mi před tím bylo všechno jedno? Teď už jsem pořádně znepokojená... a taky naštvaná. Zrovna se začínám vzpamatovávat a oni zase přijdou. Jako by to věděli. Nemohli mě mučit, když jsme byla ještě mimo?!
Slyším kroky. Pomalu se přibližují. Nejsou Lukovi. Znám Lukovi kroky. Nosí kanady, ale přitom našlapuje lehce. Jako by se schválně snažil být potichu. Tento člověk se nasnažil zůstat nespozorovaný. Dupal přes místnost, až k mému ležení. Zastavil se těsně za mým zorným polem. Buď mě chtěl vystresovat, nebo... se styděl. Pobaveně jsem si odfrkla. Téměř jsem cítila jak sebou ten člověk trhnul.

"Luke si myslí, že jsi už schopna pracovat," ozval se dívčí hlas, který jsem znala z mnoha hodin mučení. Moje svaly sebou mimoděk trhly. Musím přiznat, že jsem byla překvapená. Ona byla nejspíš něco, jako jeho eso v rukávu. S tou svojí schopností způsobit bolest, kdykoliv se jí zachce trochu zpívat. Pokud je tu, a sama, tak nás určitě sleduje několik jeho poskoků.
"Kdo je tvůj rodič?" zeptala jsem se. Možná, že to, co mi dali, má vliv i na sebeovládání, ale já byla vážně zvědavá. Dívka mi nevěnovala pozornost a špičkami prstů se probírala obsahem malého koženého váčku, který měla přivázaný na zápěstí. Zopakovala jsem svoji otázku znova.
"Miriam Lancastová," odpověděla lhostejně cizinka.
"Cože?" Nejspíš ty drogy pořád působily, protože já vážně neměla ponětí, co mi to tu právě řekla.
"To je moje matka. Miriam Lancastová."
Konečně mi to docvaklo. "Ale já myslím božského rodiče."
"Co je ti do toho?!" vyjela na mě. "Mám jediného rodiče, a tím je moje matka!"
Tak teď už chápu, proč to děvče pomáhá Lukovi... alespoň z části. Neshody v rodině jsou jako jed. A výčitky, když vás otec zanechá samotné proti celému světu mi rozhodně nejsou cizí. Potřebujete si na něčem vylít vztek. Já půl roku přivolávala každý čtvrtek Luka Skywalkera, Murtagha a Voldemorta a probírala s nimi svůj vztek tak dopodrobna, že jsem potom byla ve smrtelném nebezpečí... na tom nesprávném konci Voldyho hůlky. No... holka si to nejspíš chce vylít na celým světě. Jak se říká 'vrána k vráně sedá.' Nebo spíš Ali k Lukovi sedá.
"Kdo je tvůj rodič?" přerušila tok mých myšlenek.
"Já nejsem polobůh." Vypadalo to, že mi nevěřila, ale co už. Kdybych byla polobůh, neocitnu se v téhle kaši.
"Takže, jdeme na to?" zeptala se dívenka a vytáhla z malého váčku u zápěstí pomačkaný papír a tužku. Na konci u gumy byla okousaná, jako by s ní psal někdo, kdo se vážně hodně soustředil.
Došlo mi, co po mně chce. Ale to já nemůžu. Nedokážu pomoct Lukovi. Ale pokud jim nedám to, co chtějí, tak mě budou zase mučit. To už nevydržím. Znova už ne. Moje přesvědčení, že zemřu, bylo strašně silné. Stavidla se protrhla a mně se z pravého koutku skutálela velká slza. Styděla jsem se za tu slabost. Ještě mi nic nedělali, a já přesto brečela. Odvrátila jsem tvář, aby moje společnost nic nezahlédla, a snažila se uklidnit. Musím alespoň zjistit, proč mě Luke tak najednou potřebuje.
"Co vlastně chce, abych udělala?" pokusila jsem se o lhostejný tón. "Koho mám vyvolat?"
Jako by se ta trocha dívčiny ochoty si popovídat někam najednou vytratila. Pohled ztvrdl a opět se naplnil cynismem a odporem. Takové oči by nemělo mít žádné dítě. "Nejde o... bytost."
"Ale já nic jiného vyvolávat neumím."
"Omyl. Umíš vyvolat vše, o čem zpíváš... pokud chceš."
"Počkej počkej. Tím chceš řict co?! Že jsem Luka vyvolala až teď, protože jsem chtěla? Nikdy předtím jsem nechtěla?! Já ti tady něco řeknu. Já jsem se s ním setkat chtěla. Tolik let jsem se s ním chtěla setkat! Ale ne s tímto Lukem! Chtěla jsem potkat Luka, jakým byl, než-"
"-než co?!"
Kruci! Málem jsem jim prozradila budoucnost! Musím se víc hlídat. Co teď?! Nějak to musím zamluvit. Rychle. Kruci, kouká na mě. Vymysli něco!
"Než... než... než se stal takovou zrůdou, jako teď!" vyhrkla jsem vítězoslavně, jako bych byla v nějaké hádací soutěži."A neodcházej od tématu. Tím mi chceš říct, že jsem se už tolikrát ocitla v kaši, protože jsem chtěla? Že jsem se probudila v mraveništi, když jsem si před spaním zpívala Mravenčí ukolíbavku? Že jsem chtěla, aby se před naším domem zjevilo pole s ovsem a pes velkej, jak dva koně, kterej přes to skákal, protože jsem bratrovi před spaním zpívala Skákal pes? Toto si musíme ujasnit, slečinko, kdybych si moh-"
"Hele, uklidni se. Ale je to pravda. Viděla jsem už jednoho poloboha s takovou schopností-"
"-já nejsem polobůh!"
"To říkáš ty... Viděla jsem už něco podobného. A tvoje schopnost vypadá a působí naprosto stejně."
Nechtěla jsem jí věřit. Ale jinak to nešlo. V ten den, kdy jsem Luka přivolala, jsem se pohádala se sestrou. Ještě nikdy za posledních pár let jsem se necítila tak sama. A Luke byl moje nejoblíbenější postava vůbec. "To jste prostě čekali, až se s ním budu chtít setkat tak moc, že přijde?"
"Ano," odpověděla bez zaváhání.
"Ale, co teda všechny ty věci, které se mi staly?"
"Nevím. Nejspíš se ti o tom potom zdálo, nebo něco takového."
"...Neodpověděla jsi mi na otázku." Děvče se zatvářilo nechápavě. "Co po mně Luke chce vyvolat?"
"Chce, abys mu vyzpívala modrou magii.

Můj nechápavý výraz asi mluvil za vše. "O té jsem nikdy nečetla."
"Neposlouchala jsi, co jsem řikala?! Můžeš vyvolat co budeš chtít!"
"Aha, jasně. Takže, co to vlastně je?" Musím se o tom dozvědět co nejvíc. Až se odtud dostanu, tak bych... nevím. Něco ale udělat musím. Něco takového už se mi nesmí stát. Už nikdy!
"Je to energie. Ne magie v pravém slova smyslu. Modrá magie je energie, která obklopuje všechno kolem nás. Jsme v podstatě její producenti, protože se vytváří při zahřívání."
"Zahřívání čeho?"
"Všeho. Co se kde na světě zahřeje, produkuje modrou magii. Málo nebo moc, vevnitř nebo venku, v těle nebo vzduchu. Všechno. I vzduch produkuje modrou magii. Prostě všechno."
Pořád jsem to nechápala. "Ale proč? K čemu je to dobré?"
"Dobré? Proč? Je to vedlejší produkt. Stejně tak by ses mohla ptát rostlin, proč dělají kyslík. Taky neví. Prostě to tak je. Neškodná energie, která se poté někam ztratí. Nikdo neví kam. Docela velká skupina polobohů tuto magii tajně zkoumá. Moc lidí o ní neví... a my chceme, aby to tak zůstalo. Je to naše eso v rukávu."
"Ale, když je neškodná... tak vám přece nemůže nijak pomoct, ne?" Doufala jsem, že mám pravdu.
"Nemáš tak docela pravdu. Samotná magie je neškodná. Nikdo ji totiž neumí využít. Nevíme jak ji získat. Ale kdyby přišla přímo k nám..."
"-tak bude pořád neškodná! Není nebezpečná."
"Ale je. Všechno je nebezpečné, když dokážeš vytáhnout to nebezpečno na povrch. Můžeš zabít člověka plyšovým medvídkem, a ani se přitom nezapotit. Dokážeš si vůbec představit jaká strašná síla vznikne, když shromáždíš všechnu modrou magii za všechny věky Země?! Každou další sekundou vznikají další a další hektary krychlové této magie, která potom nevyužitá mizí někam pryč. To po tobě Luke chce. S její pomocí bychom dovedli vzkřísit Krona. Nebo ne. S její pomocí by Luke dokázal svrhnout bohy sám bez pomoci!"
"I kdyby se mi to povedlo, tak nedokáže takovou sílu ovládat. Zničí to všechno živé. To přece nechceš, že ne?" pokoušela jsem se zoufale probudit její svědomí. Oči malé třináctileté dívenky se však jen leskly fanatickým nadšením.
Tohle nemůžou. To přece nedokážu. Zabije mě to. Budu přímo uprostřed té bouře energie. Teď bych je radši nechala mě znovu mučit. Všechno je lepší, než žít s vědomím, že možná už za pár hodin zemřete. A já zemřu. To vím jistě. Jsem jako slepice, která čeká až přijde dědeček, usekne jí hlavu a ona si dá poslední kolečko kolem dvorku v záplavě červené. No potěž, už mě napadají morbidní myšlenky!

"Ty nechceš, aby Luke zničil svět! Co tvoje matka?! Co Miriam?!" dovolávala jsem se dívky. Při zvuku jména své matky sebou trhla, ale jinak nedala nijak znát, že mě slyšela. Musela jsem dál pokračovat ve své modlitbě. Představovala tenké vlákno, které mě drželo dál od propasti, kam bych v šílenství nejspíš skočila. Při každém vyslovení jména její matky dávala čím dál víc najevo své pocity až se téměř jen silou vůle držela na nohou. Celá se třásla. Toto byla moje šance. "Ty víš, že to, co dělá Luke je špatné. Ty to víš. Proč mi nepomůžeš?"
Dívkou projela vlna třasu a klesla na kolena. Přešla jsem k ní a objala jí útlá ramena. Měla jsem ji přesně tam, kde jsem chtěla a nejspíš by se mi povedlo i uniknout... kdybych však nezapomněla na hlídače, kteří pozorovali celý náš rozhovor. Něco silného mě zvedlo ze země, a než jsem se nadála už jsem byla připoutaná ke kameni lomeno posteli. Nade mnou stál Luke a vztekle se šklebil. Nemohla jsem si pomoci. Když tam tak velitelsky stál nad mojí maličkostí, bylo mi zle. Sebrala jsem všechnu odvahu a sliny, které mi ještě zbyly ve vyschlé puse a vší silou mu plivla do tváře. Mohu říct, že jsem byla na svoji mušku pyšná. Sliny se mu hezky rozprskly na nose. Ztuhnul. A potom se otočil a odešel.

***

Za dveřmi jsem zaslechla nějaký šramot. Pár přidušených hlasů, které se prodraly zkrz mohutné dřevěné dveře se očividně o něčem hádaly. Nedokázala jsem rozeznat jednotlivá slova, ale smysl mi byl jasný: přinesli to, co Luke chtěl. Co by Luke mohl chtít? Nebyla jsem si jistá, jestli to chci vědět, ale právě jsem neměla nic jiného na práci, takže jsem se na chvíli zabavila vymýšlením různých scénářů. A také čekáním... jak jinak.

***

"Vstávej!" zakřičel mi někdo do ucha a já se, s trhnutím a ostrou bolestí ve spánku, byla nucena probrat. Vidění jsem měla ještě zamlžené ospalkami, ale i přes to byly moje oči schopny rozeznat, že jsem toho muže nade mnou ještě nikdy neviděla.

S trhnutím uvolnil má pouta a mně teprve teď došlo, jak moc mi je Luke utáhl. Vytáhl mě na nohy, ale když uviděl, že se na nich neudržím, prostě si mě přehodil přes rameno.
Nevím, jak dlouho jsme šli, ale byla to dost dlouhá doba, aby mě přestalo bavit počítat odpočky. Najednou jsme stanuli v obrovské místnosti s klenutým stropem. Teď už by mě vážně zajímalo, kde to jsme. Taková hala se do každého domu hned tak nevejde. Uprostřed stál malý pultík a vedle něj Luke s někým, kdo měl přes hlavu navléknutý pytel z režného plátna.

Luke teatrálně zvedl ruku a položil ji dotyčnému na hlavu. Pomalu, tak pomalu, že mi to drásalo nervy, stahoval povlak a odhaloval osobu, která se pod ním ukrývala. Srdce se mi zastavilo. Přede mnou, tady, na nejhorším místě na světě, mžourající do ostrého světla, stála moje sestra Lea.

"Ty svině!" zaječela jsem na Luka. Muž, který stál za mnou a držel mě v náručí sebou trhl a já využila jeho roztržitosti a vzepřela se síle jeho paží. Skončila jsem na zemi. Najednou jsem na nohách stát dokázala. Moje nervy, obnažené svíjející se uzlíčky, bolely pod náporem všech událostí, které se mi za poslední dny staly. Běžela jsem rychle, jako ještě nikdy v životě. I přes to mi trvalo alespoň půl minuty, než jsem doběhla až k Lee a Lukovi. Ani jsem se nepokusila zastavit. Setrvačná síla mě hnala vpřed, takže jsem v letu odstrčila Leu z cesty a skočila na Luka. Náraz byl tvrdší než jsem čekala, ale i přes to jsem vlastně dopadla do měkkého. Luke pode mnou na tom byl o poznání hůř. Zahekal a, očividně, se snažil popadnout vyražený dech. Za sebou jsem slyšela duté kroky běžícího muže. Musela jsem jednat rychle. Luke odtud nevyvázne živý! O to se sama postarám.
Moje dlouhé nehty škrábaly po každém odhaleném kousku jeho kůže a snažily se dostat k očím. Možná byl silnější, ale na mé straně hrál moment překvapení a fakt, že se ještě pořádně nenadechl. Bušila jsem do něj tak urputně, že jsem nárazy svých pěstí cítila až v prstech na nohou. Už už jsem zavadila o nos, když mě obrovská síla opět zvedla ze země.
Kopala jsem. Křičela. Kousala a škrábala kolem sebe, ale jediná věc, kterou jsem zasáhla byl vzduch přede mnou. Luke se pomalu sbíral ze země. Jeho, jindy dobře udržovaná, maska nezájmu a nadhledu byla pryč. Pohlížel na mě s nenávistí a držel si zlomený nos, z kterého mu crčela krev.
"Chtěl jsem to vyřešit v klidu," huhňal. "Ale ty o to zřejmě nestojíš, takže se tě ptám... chceš zachránit bohy, nebo svoji sestru?"

Krev mi zmrzla v žilách. Musela jsem si vybrat. A zároveň nesměla. Jeden chybný krok a bude vše ztraceno. Ale jak můžu jít správně, když výběr jedné věci znamená automaticky zkázu druhé?
"Co řekneš?" dožadoval se Luke odpovědi. "Odpověz rychle. Nebo ztratíš obě možnosti."
"Chcípni v pekle!"zasyčela jsem vztekle. Nedonutí mě vybrat si mezi mojí sestrou a světem. Nikdy v životě. Najdu způsob, jak uniknout, ale ne takto. Takhle ne!
"Špatná odpověď," řekl a z pouzdra, které měl připevněné u pasu vytáhl dlouhou dýku. Pomalu přešel k Lee a špičkou zbraně neustále obkresloval ve vzduchu malé kroužky. Chtěla jsem něco zakřičet, ale nešlo to. Moje hlasivky vypověděly službu. Už to nebyl sval. Byly to jen dvě malé věci, kterým někdo sebral smysl žití.
Ostří se pomalu přibližovalo ke krku mé sestry. Začala jsem sebou házet. Z mého hrdla pořád nevycházel žádný zvuk. Luke se na mě zkoumavě podíval a kapka krve z Leina krku jí pomalu stekla až na lem trička. Sestra zakňučela jako zvíře a po tvářích se jí kutálely slzy. "Prosím. Prosím, ne," zaskřehotala jsem. Dýka se zastavila... a nesnesitelně pomalu se odtáhla.
"Hodná holka," polácal mě Luke po rameni. "A teď, konečně, můžeme přejít k tomu důležitému. Vzhledem k tomu, že jsi byla posledních pár hodin dost zaneprázdněná, jsem si dovolil pověřit textem oné písně pár svých polobohů. Myslím, že se výsledek více než povedl." Z kapsy vytáhl poněkud zmačkaný papír popsaný hustým malým písmem.
Muž, který mě až doposud držel ve vzduchu začal neochotně spouštět své ruce do normální polohy. Má chodidla se dotkla chladné podlahy. Luke mi podával papír a v jeho pohledu bylo vidět vzrušení. Začala jsem zpívat. Nějak moc jsem se nestarala o melodii a nechávala tóny, ať si jdou, jak je napadne. Naproti tomu jsem se vážně soustředila na text. To, že Luke Leu málem zabil mi ukázalo cestu. Klidně, ať si bohové padnou. Ať celý svět hoří a sténá pod náporem modré magie, ale Lee se ni nestane. Nic!

Něco se začalo dít. Vzduch kolem mě se vařil. Chvěl se a zahříval. Cítila jsem se jako v peci. Kolik modré magie se musí právě teď vytvářet? Cítila jsem se jako žhavý uhlík. Po celém těle mi stékal pot. Vlasy se lepily na čelo, jako bych právě vylezla z vany. Moje svaly se začínaly třást. Nelíbil se mi ten pocit, ale co nadělám. Nedovolím, aby ublížili někomu z mých blízkých. A třeba... až mě to zabije, tak se magie zase vstřebá a nikdo nepřijde k úhoně. Nebo Luke porazí bohy a všichni lidé budou žít stále v blažené nevědomosti. Tohle by bylo fajn. Takhle dokážu umřít. Jen... něco mě napadlo. Zadívala jsem se na slova na papíře. Byla to pečlivě volená přehlídka dlouhých výrazů a vědeckých termínů. Luke myslel skutečně na všechno. Ale na jednu věc zapomněl. Na mě. Nejspíš mu nedošlo, že budu schopna ještě bojovat. Ale já byla. Sice jsem se třasla po celém těle, hlava mi třeštila, jako by do ní někdo zabodával kopí a zorné pole se neustále zmenšovalo a zase zvětšovalo, ale byla jsem pořád schopna uskutečnit svůj, ve všech ohledech velmi nedomyšlený, plán.
"Utíkej, Leo!" vykřikla jsem a přerušila proud písně. Luke něco zakřičel, ale já to přes hučení vzduchu neslyšela. Kolem mě se začal tvořit vír. Světle tyrkysová v něm přecházela do smaragdové a barvy, kterou má nebe těsně předtím, než se světa zmocní noc. Už chápu, proč se tomu řiká modrá magie, pomyslela jsem si. Snad to bude fungovat. Prosím, ať to funguje.

Zahodila jsem papír s textem, a ten vzplál ve vzduchu. Začala jsem zpívat svoji vlastní píseň. Neučesanou, s pochybnými slovními spojeními a melodií, kterou by zvládlo překonat pětileté děcko, ale pořád to píseň byla. Nejprve jsem zrušila všechno, čím jsem magii předtím svázala. A poté začala konečně naplňovat svůj plán. Otočila jsem se a ukázala prstem tam, kde jsem zhruba tušila Leu. "Ať běží až do bezpečí," vykřikla jsem. Vně víru se něco odehrálo a jedna osoba zmizela. Z prstu mi stekla malá kapička vody. Pálila jako čert, a kůže, které se dotkla se začinala krabatit a drolit. Kruci, musím si pospíšit!
Teď přišel na řadu Luke a jeho poskoci. Ani mi nebylo líto, že to musím udělat. Stejně bude pořád v knížkách... doufám. Napřáhla jsem dlaně před sebe a vykřikla: "Zabít!"
Několik lidí se zhroutilo, ale jeden člověk pořád stál. Luke. Sakra! Že by se už ponořil do Styxu?! Na to jsem nepomyslela. Kde má svoje slabé místo?! Kruci, kde?! Vzpomeň si! Nešlo to. Bylo toho na mě moc. Nedokážu zabít Luka. Musím se s tím smířit a jít dál. Pustila jsem se do zpívání poslední věty. Byl čas jít. "Až zemřu," mluvila jsem k magii, "zmizíš z tohoto světa, a už nikdy se nevrátíš! Nikdo jiný než já ti už nebude rozkazovat, ani tě svazovat!" zpívala jsem. Vír se ještě zrychlil. Všude, kde jsem se potila se moje kůže rozpadala v prach a voda se propalovala dál do těla. Musím zemřít, ale ne takhle. Takhle ne! Přiložila jsem si dlaně ke spánkům. Ihned jsem ucítila, jak mě kůže pálí.
"...Zemřít."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama