RECENZE- Odkaz Dračích jezdců: Inheritance

3. listopadu 2014 v 9:07 | Iva Vrbová |  Knihy
A je to tu. Poslední díl z této knižní série, která si získala srdce srdcí milionů fanoušků po celém světě.



Inheritance

Název: Odkaz Dračích jezdců: Inheritance
Autor: Christopher Paolini
Počet stran: 672
Nakladatelství: Fragment
Pořadí v edici: 4
Anotace:
Není tomu tak dávno, co byl Dračí jezdec Eragon obyčejným chudým farmářským chlapcem a jeho dračice Safira pouhým modrým kamenem v lese. Nyní právě na nich závisí osud celé civilizace!

Dlouhé měsíce výcviku a bojů přinesly mnohá vítězství a naději, ale také srdcervoucí ztrátu. A ta nejtěžší bitva je přitom teprve čeká: musí se postavit samotnému Galbatorixovi. Aby zvítězili, potřebují být neskutečně silní a odvážní. Pokud to nedokážou oni, neporazí Galbatorixe nikdo. Druhá šance neexistuje.
Jezdec a jeho drak došli dál, než se odvážil kdokoli jiný. Ale podaří se jim porazit samotného krále zla a obnovit v Alagaësii spravedlnost? A pokud ano, co budou muset obětovat?

Děj:

Surďané a Vardenové postupně dobývají všechna zbývající města. U Dras-Leony se však objeví problém. Murtagh a jeho drak Trn. Jeod ale najde poznámky o tajném kanalizačním systému. Za předpokladu, že tedy opravdu existuje, Eragon vede skupinu pár svých blízkých přátel do města, aby mohli otevřít brány a pomoct Vardenům k vítězství. Po cestě se musejí potýkat s nemálem nebezpečí a také rizikem odhalení. Eragon zjistí, že vše není tak, jak on sám chtěl a opět musí stanout tváří v tvář svým nepřátelům.
V hluboké noci po boji se potom stane něco, co nikdo nečekal. Vardenové přijdou o jednoho ze svých stěžejních vůdců. Musejí se potýkat se ztrátou a řešit další problémy, které ještě komplikují jejich, už tak, dost složitou situaci.
Eragon si vzpomene na Solembumovu radu o Skále Kuthian. Zavolá kočkodlaka do svého stanu a snaží se od něj získat další nápovědy. Eragon nakonec zjistí její přesnou polohu a spolu se Safirou a Gleadrovým Eldunarí se vydávají na cestu. Tam na ně čeká velké překvapení, které naprosto změní jejich současné malé naděje ohledně války s královstvím.
Když dorazí do Urû'baenu spojené síly lidí, elfů, trpaslíků, kočkodlaků a urgalů se už připravují k útoku. Eragon, Safira, Arya, Elva a jedenáct elfů pochodují do hradu Galbatorixe. Postupují do trůnního sálu, ale v chodbách které vedou ke Galbatorixovi, jsou rozmístěny různé pasti a nástrahy. V trůnním sále Eragona konečně stane tváří v tvář Galbatorixovi a Murtaghovi. Právě nyní, v této chvíli, se bude rozhodovat o osudu celé Alagaësie.

Hlavní postavy:

Eragon: Jsem trochu na rozpacích. V jednu chvíli jsem Eragona zbožňovala a potom se něco stalo a já na něm zase začala hledat chyby. Pocitu, že on je takový ten trouba, který se náhodou zapletl do obrovských věcí se už asi nezbavím. To bych tuhle sérii musela přečíst opravdu hodněkrát. Ale taky mu to už v tomto díle začínalo myslet. Překvapil mě tím, že poznal své skutečné jméno. Překvapil mě tím kouzlem, které použil proti Galbatorixovi. Měla jsem chuť se mu vrhnout k nohám, když přišel s nápadem ohledně trpaslíků a urgalů. A bylo mi za něj do breku, když se loučil.
Nasuada: Má cenu ještě říkat, jak moc ji obdivuju? Nechci znít jako blázen a tvrdit tady, že si to u mě rozházela kvůli mému Murtaghovi (hehe :D), takže můžu napsat jen to, že je to nejspíš ten nejsilnější člověk, který vůbec v Odkazu Dračích jezdců je. To všechno, co musela vytrpět ji stálo hodně sil a ještě více sil jí potom vzal jeho odchod.
Roran: Nerada to píšu, ale... nejnudnější kapitoly v této knize byly ty s Roranem. Mám ho opravdu ráda, a když jsem se do čtení a popisování všech měst, která získat vážně ponořila, tak to odsýpalo samo... ale ty začátky. Panečku, jak já zuřila, když se tam Roran zjevil po kapitole, kde byl Murtagh s Nasuadou.
Byl silný, odvážný a kapínek šílený. Dost jsem si oblíbila jeho vlastnost poštvat proti sobě každého, na koho promluvil (:D). Zamilovala jsem si jeho válečné strategie a nápady tak nebezpečné a divoké, až prostě musely vyjít. Jen byly pro mě kapitoly s ním zezačátku spíše trestem. Říkám si... kdyby se například takové dobývání Aroughs dalo celé do jedné dlouhé kapitoly a nerozdělilo se na miliardu menších poskládaných za sebou... tak by to třeba bylo lepší a já bych neměla takovou potřebu listovat dopředu a hledat další kapitoly s tím, co mě opravdu zajímá.
Murtagh: Překvapil mě. Vůbec jsem nečekala, že by se s ním mohlo něco takového stát. Jsem za něj šťastná, protože byl- alespoň na ty malé chvilky o samotě v Jasnovidčině síni- trochu spokojený a měl komu se svěřit. A, protože měl po tom všem- alespoň na pár minut- opravdového bratra. I když se to potom na kopřivovém poli pokazilo a mně se zase draly slzy do očí.
Galbatorix: S ním je to složité. Co jsem četla ostatní recenze, tak si všichni stěžují, že nebyl dost krutý a kdesi cosi. Mně připadal krutý dost. Líbilo se mi, jak jeho temné já probublává pár milimetrů pod povrchem a zatímco může každou vteřinou vybuchnout a zničit vše okolo (docela správně formulovaná věta, když uvážím, co se potom na konci stalo :D), je neustále pečlivě hlídáno a schováváno pod maskou klidu a uhlazené zdvořilosti. Každý záporák nemusí být přece Sauron nebo Voldemort, ne?
Neříkám, že byl úplně nejchytřejší. Tedy... nechci se chlubit, ale já sama bych dokázala vymyslet lepší způsoby psychického mučení než, že někoho budu zastrašovat hromádkou Kullů. Uznávám, že ta iluze s Murtaghem se mu povedla, ale ten zbytek...
Když jsem četla kapitolu s Vrtonožkami, tak jsem se musela neustále škrábat na kůži. Nechápu, jak někdo po tady tomto může říct, že nebyl dost krutý.
Ale co třeba ty děti? Tím mě doopravdy naštval. Taková začátečnická chyba. Myslí si, že by Eragon a družina postavili zájem dvou dětí nad zájmy celé Alagaësie? Na to bych nesázela ani já. Došlo by mi, že by- sice s přemáháním a velice hlubokými psychickými následky- to Eragon dokázal a šel by i přes mrtvoly, kdyby bylo pořeba. A kdyby to nezvládl Eragon, tak je tu ještě Safira. Jak si mohl myslet, že tohleto zabere?! Spíš než s jeho krutostí bych si dělala hlavu s tím, jak dokázal zůstat tolik let na trůně, když hned při první vzpouře a útoku udělá takovou chybu...

Moje hodnocení:

Pro mě nejlepší díl ze série. I když byl začátek trochu zdráhavý a motor příběhu se nechtěl moc rozběhnout, tak mě Christopher přesvědčil o svém velkém talentu. Spisovatel dospěl. Jde poznat, že to už není ten patnáctiletý kluk, který si pro sebe začal vymýšlet příběh o Dračím jezdci Kevinovi (kdo nechápe, nechť se podívá na Na plovárně s Christoherem Paolinim :D), stejně jako Eragon už není tím patnáctiletým chlapcem, který s Bromem a čerstvě vylíhnutou Safirou opustil údolí Palancar. Celý svět dospěl. Válka a útrapy se na Alagaësii podepsaly a já jsem šťastná, že jsem mohla sledovat, jak se tam s přispěním dvou mláďat mění dějiny. Že jsem mohla vidět, jak se dny mění v noci, vše zlé pomalu odplouvá spolu s proudem, a jak si chce Eragon pouze sednout a sledovat se Safirou Smíván- počkat- stmívání (a teď vážně. Jsem jediná, kdo si této věty v knize všiml a začal se smát jako ťulpas, když si představil Safiru, jak se rozplývá nad Eďoušem cukroušem? :D).
I když mi ten konec docela dost připomíná konec Pána prstenů, i když jsme se toho moc nedozvěděli o Angele (což mi zas tak nevadí, protože by nebyla potom tak tajemná), i když se Murtagh ztratil v dáli a Sloun si nepochová vnučku, i přes všechny ty ztracené životy... jsem vděčná, že knihu vlastním, že celou sérii vlastním. A pořád, až do konce života, budu doufat, že Paolini napíše další knihu, nejspíš o Angele, tak jak slíbil, a že se do Alagaësie budu moct jednou vrátit bez toho, abych si už na první stránce prvního dílu musela brát kapesník, protože vím, jak to celé skončí.
Dávám 9,8/10
Sé onr sverdar sitja hvass.
Ať jsou vaše meče stále ostré.
Děkuji nakladatelství Fragment za zaslání celé této série.

Ukázka z knihy:

Už uběhlo víc než čtvrt hodiny, když se vstupní dílec Eragonova
stanu pohnul a dovnitř se téměř neslyšně protáhl Solembum.
Žlutohnědý kočkodlak prošel kolem Eragona, aniž by na něj pohlédl,
vyskočil si na jeho lůžko a uvelebil se v přikrývkách, kde si začal lízat
kůži mezi drapy na pravé tlapě. Nejsem pes, abych přiběhl na zavolání, Eragone,
řekl mu, ale přitom se na něj doposud ani nepodíval.
"To jsem si nikdy nemyslel," odpověděl Eragon. "Potřebuji tě, velmi naléhavě."
Hmm. Škrabaní Solembumova jazyka zesílilo, když se zaměřil na kožený
polštařek na sve tlapě. Tak mluv, Stínovrahu. Co chceš?
"Počkej chviličku." Eragon vstal a přešel k tyči, kde visela jeho lucerna.
"Rozsvítím," varoval Solembuma. Pak vyřkl slovo ve starověkém jazyce
a na knotu lucerny vyskočil plamenek, který zaplnil stan teplým, poblikávajícím
světlem.
Eragon i Solembum museli přimhouřit oči, než přivykli změně osvětleni.
Když už byla záře snesitelná, Eragon se posadil na stoličku kousek od lehátka.
Zmátlo ho, když zjistil, že ho kočkodlak sleduje ledově modrýma očima.
"Neměly předtím tvoje oči jinou barvu?" zeptal se.
Solembum jednou mrknul a barva jeho očí se proměnila z modré ve zlatou.
Pak si znovu začal mýt tlapku. Co chceš, Stínovrahu? V noci se mají věci
dělat, ne sedět a tlachat o nich. Špička střapatého ocasu mu zacukala ze strany
na stranu.
Eragon si nervózně olízl rty, rozrušený jiskřičkou naděje, která v něm
předtím zahořela. "Solembume, jednou jsi mi řekl, že když se vše bude zdát
ztracené a nebudu mít dostatek sil, měl bych jít ke skále Kuthian a otevřít
Pevnost duší."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama