RECENZE- Odkaz Dračích jezdců: Eldest

3. listopadu 2014 v 9:03 | Iva Vrbová |  Knihy
A druhý díl z tetralogie Odkaz Dračích jezdců. Nějak se pokusím dát to dohromady a zkrátit ten strašně dlouhý děj... a jdeme na to. Snad některé z vás navnadím k přečtení. :)
Jen bych vás ráda upozornila, že se v článku vyskytují spoilery!!!

Eldest
Název: Odkaz Dračích jezdců: Eldest
Autor: Christopher Paolini
Počet stran: 656
Nakladatelství: Fragment
Pořadí v edici: 2
Anotace:
Šíří se temnota, přichází beznaděj, vládne zlo ...
Pokračování fantasy bestselleru Eragon z pera Christophera Paoliniho opět dobývá svět!
Eragon cestuje se Safirou do elfského města Ellesméry, aby podstoupil výcvik v kouzlení a boji, životně důležitých dovednostech Dračího jezdce. Ztrácí jistotu, neví komu může věřit a osud království, v němž temná ruka krále rdousí veškerý vzdor, leží i nadále právě v jeho rukou...
Druhý díl tetralogie Odkaz Dračích jezdců.

Děj:

Čas po bitvě. Vardenové vítají Ažihada, který se vrací z tunelů pod Farthen Dûrem v doprovodu Murtagha a dalších bojovníků, když v tom je napadnou urgalové. Zabijí Ažihada a Murtagha i ostatní bojovníky zatáhnou zpátky do tunelů. Jako Ažihadova nástupce vyberou jeho dceru Nasuadu. Eragon jí přísahá věrnost a následně odejde spolu se Safirou, Aryou a trpaslíkem Orikem do Ellesméry, kde by měl pokračovat ve výcviku.
Roran se mezitím vrátil do Carvahallu. Celou vesnici ale opět navštíví ra'zakové, tentokrát i v doprovodu vojáků. Vesničané se ale nehodlají vzdát bez boje.
Eragon se pomalu seznamuje s elfskými zvyky a poznává královnu Ellesméry Islanzadí a spolu s ní i jejich největší zbraň proti králi a zároveň jeho učitele - Oromise s drakem Glaedrem (Jezdce, o kterém Galbatorix neví, že přežil). Tak začal Eragonův a Safiřin výcvik v Ellesméře. Během něj se však dozvídá strašnou pravdu: když po svém příjezdu do Farthen Dûru žehnal jednomu nemluvněti, špatně požehnání vyslovil a to je teď spíše prokletí než cokoliv jiného.
Ra'zakové unesou Roranovu snoubenku Katrinu. Vesničané pochopí, že v Carvahallu nemohou dál zůstat, a proto se vydají do Surdy.
Eragon během oslav pokrevní přísahy získá díky dračímu kouzlu elfí podobu. Nazíráním zjistí, že Vardenové potřebují jeho pomoc, protože se blíží bitva. V Surdě se těsně před bitvou setká s Elvou, dítětem, kterému zničil život. Začíná bitva na Hořících pláních. Nakonec se dostaví i trpasličí armáda s králem Hrothgarem. Když tu náhle se z nebe přiřítí neznámý Červený drak a jeho Jezdec. K tomu všemu připlouvá po řece loď s Roranem a vesničany, kteří se sem dopravili až z Teirmu.
Po dramatickém setkání Eragona s Roranem se Jezdec vydává opět do bitvy. K Eragonově překvapení sedí na červeném drakovi Trnovi někdo, jemu dobře známý.
Chcete vědět kdo? Tak si to přečtěte. :D

Hlavní postavy:

Eragon: Nemůžu si pomoct, ale ten chlapec se ani trochu nezměnil :D Tedy... je lepší válečník, má špičaté uši a další tady tyto "vymoženosti", ale jinak... Vlastně si myslím, že mu trochu křivdím, ale po celou dobu knihy mě unavovalo to jeho věčné uhánění Arye. Odmítla ho, deprese, zkouší to znova, odmítne ho, deprese... Prostě pořád to samé. Nemůžu popřít, že mu pobyt u elfů prospěl. Naučil se tam lépe přemýšlet a neupínat se tolik na svoje osobní potřeby. Jen mi prostě nepřipadá jako nejlepší myslitel ze všech.
Nikdy jsem o něm neřekla, že je hloupý. Prostě jen přemýšlí jinak než ostatní. Některé věci mu trvají déle než jiné... což většinou vypadá jako, že hloupý opravdu je :D
Safira: Je zvláštní, že ona řešila, v podstatě, ty samé problémy jako Eragon, jen v dračím měřítku. Na rozdíl od páru Eragon&Arya mě pár Safira&Gleadr tak moc nezlobil. Samozřejmě, že oni dva žádný pár nebyli. Safira se snažila starouška Gleadra uhánět a on ji za to trochu pokousal... ale já ji chápu. Jako jediná dračice v celé Alagaësii prostě musí řešit takové problémy, jako je např. zachování rodu. Nemyslím si, že si zvolila úplně tu nejlepší cestu, ale... to nakonec poznala ona sama.
Moc se mi líbil její pořád se rozvíjející vztah s Eragonem. To, jak ho pořád chtěla chránit bylo opravdu obdivuhodné. Já bych si kvůli němu nejspíš překousala nervy (:D), ale ona ho neustále opatrovala.
Arya: Nevím, co si o ní mám myslet. Na jednu stranu ji mám ráda, ale na druhou mi připadá, jako by se v Eragonově pozornosti kapku vyžívala. Jenže, když se chlapec pokusí ze svých citů nějak vyznat, tak couvne... nebo se urazí. On za ní potom jde s prosíkem a vše je rázem odpuštěno a už se spolu zase baví. Je elf, takže nejspíš nedokážu tak úplně přijít na všechny její pohnutky, ale trochu mě toto její jednání mrzí. Kvůli němu si ji nedokážu zamilovat. Mám pocit, jako by se vyžívala v extrémech. V jedné chvíli se Eragonovi prakticky nabízí a v další chvíli je z ní ledová královna. Brr. :D
Nasuada: Tak tu mám vážně ráda. Ze všech dívek, žen a ostatních existencí mi nejvíc připomína sebe samu. Nejsem tak dokonalá jako ona a nejspíš nikdy nebudu. Nejsem ani zdaleka tak inteligentní, ale na té nejzákladnější rovině jsme si hodně podobné. Oblíbila jsem si ji už v prvním díle, ale tady se mé náklonosti ještě prohloubily. Její odvaha, sebeobětování a inteligence. To, jak se dokázala dohodnout s urgaly. I přes všechny problémy a neshody je dokázala jakž takž začlenit do společnosti. To mě vážně fascinuje. Nehledě na to, jak hezky odpálkovala krále Orrina svým krajkovým businessem... :D
SPOILER!!!
Murtagh: On sice v tomto díle není hlavní postava, ale já si ho nedokážu odpustit :D Nebudu tu psát, jak moc jsem byla v šoku, když hned na začátku zmizel. To vám všem musí být jasné. Ale řeknu vám jednu věc. Už, když jsem tu knihu (před těmi třemi lety) četla poprvé, tak jsem prostě věděla, že mrtvý není. Nedokážu to nijak vysvětlit. Bylo to jen takové tušení. A správné. :D
jen taková málá vsuvka: Jeho výraz, když se objevil na Hořících pláních:
image
A můj:
image
Ani mi nevadí, že se z něj stal zloun. Za prvé: on za to nemůže. A za druhé: ... já zlouny ráda :DDD ;)

Moje hodnocení:

Druhý díl je lepší než první. O dost. Hned na prvních stránkách jde vidět, jak se Christopherovo psaní zlepšilo. A dokázal mě zasáhnout už v první kapitole. Jednak tím Murtaghem, ale taky Ažihad :'( Já toho chlapa měla vážně ráda. V prvním díle Murtagha nijak nemučil, když zjistil, že je to syn jeho úhlavního nepřítele. A potom dopadne takhle.
Vážně vážně se mi líbil Eragonův výcvik u elfů. Já elfy ráda, to všichni víte. A Ellesméra mě naprosto okouzlila. Obzváště urážlivé souboje Eragona s Vanirem (kdo četl, ten ví). Možná se teď budete divit, ale já měla Vanira docela ráda. Sice jsem na něho byla kapku naštvaná, že Eragonovi dělá ze života takové peklo, ale časem se to srovnalo. Ani nevím, čím si tu poctu zasloužil. Je to nejspíš ten nejnepříjemnější elf, na kterého jsem mohla narazit :D
Taky se mi líbilo, že se v příběhu víc objevovala Angela.
A bitva na Hořících pláních! Uff! Já jsem byla tak ponořená do čtení, že jsem nevnímala nic kolem sebe.
No, a ten konec. To odhalení? Byla jsem v šoku. Samozřejmě, že byla. Celou dobu jsem si myslela, že je Eragonův otec někdo úplně jiný...
Z té obálky jsem nadšená. Od začátku, co se na Hořících pláních objevil Trn, jsem věděla, že má Safira velkého konkurenta na pozici 'Drak číslo 1' :D Takže jsem po dočtení poslední strany knížku zavřela a další půl hodiny se pouze kochala pohledem na tu úžasnou obálku.
Knize dávám 9,8/10

Ukázka z knihy:

Eragon se zachmuřil a odešel na okraj stanů, kde se usadil ve tmě.
Poblíž cítil Safiru, ale nechala ho o samotě. Zaklel si pro sebe a s tupou
zlosti nabodl maso od Duthmera.
Pravě když si kousl, ozval se vedle něj Orik: "Neměl by ses k nim
tak chovat."
Eragon pohlédl na Orikovu zastíněnou tvař. "Cože?"
"Thorv a jeho muži byli vyslaní, aby tebe a Safiru chránili. Zemřou
pro tebe, bude-li to třeba, a spoléhají na tebe, že by ses postaral o jejich
posvátny pohřeb. Na to bys měl pamatovat."
Eragon spolkl jedovatou odpověď a zahleděl se na černou hladinu
řeky - stále v pohybu, nikdy se nezastavující - ve snaze uklidnit silné
emoce. "Máš pravdu. Nechal jsem se unést."
Orikovi se zaleskly zuby ve tmě, když se usmál. "Každý velitel musí
dostat takovouhle lekci. Do mě to vtloukl Hrothgar poté, co jsem
hodil botu po trpaslíkovi, který nechal halapartnu na místě, kde na
ni mohl někdo šlápnout."
"Trefil ses?"
"Zlomil jsem mu nos," zachechtal se Orik.
Proti své vůli se Eragon také zasmál. "Budu si pamatovat, že to nemam
dělat." Držel misku oběma rukama, aby si je zahřál.
Eragon zaslechl zařinčení kovu, jak Orik něco vytáhl z vačku. "Tady,"
řekl trpaslík a pustil Eragonovi do dlaně změť propletených zlatých
kroužků. "Je to hlavolam, který používáme, abychom si procvičili
svou bystrost a důvtip. Je tam osm kroužků. Jestliže je správně
uspořádáš, utvoří jediný prsten. Přišel mi vhod, když jsem měl starosti
a potřeboval jsem se rozptýlit."
"Děkuji," zamumlal Eragon. Leskly zauzlenec vzbudil jeho zvědavost.
"Pokud ho dokážeš složit, můžeš si ho nechat."
Když se Eragon vrátil do stanu, lehl si na břicho a zkoumal kroužky
v tlumeném světle ohně, které sem pronikalo vstupním otvorem.
Čtyři kroužky procházely dalšími čtyřmi. Každý byl na spodní straně
hladký a na vrchu, kde se proplétal s dalšími kousky, nerovnoměrně
pokrouceny.
Eragon vyzkoušel několik uspořádání, ale brzy ho otrávila prosta
skutečnost: zdálo se nemožné dostat dvě sady kroužků do souběžně
polohy tak, aby ležely rovně na sobě.
Rébus ho nicméně zaměstnal natolik, že na chvíli zapomněl na
hrůzu, kterou pravě prožil.
Eragon se probudil těsně před svítáním. Promnul si rozespale oči,
vyšel ze stanu a protáhl se. V chladném ranním vzduchu mu šla para
od úst. Kývl na Šrrgniena, který držel hlídku u ohně, pak vykročil k řece
a omyl si tvař. Vylekaně zamrkal, když zjistil, jak je voda studena.
Jedinou myšlenkou našel Safiru, připásal si Zar'roc a zamířil za ni
mezi buky, které lemovaly Az Ragni. Zanedlouho měl Eragon ruce
a tvař mokré od rosy, protože se cestou musel prodírat vlhkými křovinami
divokých třešni. S námahou se protlačil sítí větvi a vyklouzl
na tiché planě. Před ním vyrůstal do výšky oblý kopec. Na jeho vrcholku
- jako dvě starověké sochy - staly Safira s Aryou. Hleděly na
východ, kde se rozžhavené slunce šplhalo na nebe a prozářilo jantarovou
prérii.
Pohled na dvě osvícené postavy na kopci Eragonovi připomněl,
jak Safira pozorovala východ slunce ze sloupku jeho postele jen několik
hodin potom, co se vylíhla. Byla jako jestřáb nebo sokol se svými
tvrdýma, třpytivýma očima pod kostnatými hřebínky, se štíhlým
krkem a silou, kterou prozrazoval každý rys jejího těla. Byla to lovkyně,
obdařena vši divokou krasou, kterou ten výraz vyjadřuje. Aryiny
zkosené rysy a panteři elegance dokonale ladily s dračicí vedle ní.
Nepanoval mezi nimi žádný nesoulad, když staly zalité prvními paprsky
úsvitu.
Eragon pocítil zachvěv úžasu a radosti. Pravě sem jako Jezdec patřil.
Měl to štěstí, že ze všech míst v Alagaësii byl spojen s tímhle.
Ten zázrak mu vehnal slzy do oči a do tváře úsměv divokého jásotu,
který rozehnal všechny jeho pochybnosti a obavy v přívalu čistých
emoci.
Stále s úsměvem vystoupal na horu a zaujal místo vedle Safiry a dal
společně sledovali přicházející den.
Za zaslání tohoto výtisku bych chtěla poděkovat nakladatelství Fragment.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama