RECENZE- Odkaz Dračích jezdců: Brisingr

3. listopadu 2014 v 9:04 | Iva Vrbová |  Knihy
Už se pomalu blížíme ke konci série :D
Takže teď bych vám ráda ukázala, jak se já stavím ke třetímu dílu Odkazu Dračích jezdců. Pohodlně se usaďte, vezměte si něco dobrého a užijte si tuto, opět, nechutně dlouhou recenzi.

Opět upozorňuji na výskyt spoilerů! Snažím se to omezit, ale taky se vypsat pro ty, kteří tu knihu už četli... takže tak :D




Brisingr

Název: Odkaz Dračích jezdců: Brisingr
Autor: Christopher Paolini
Počet stran: 656
Nakladatelství: Fragment
Pořadí v edici: 3
Anotace:
Přísahy, zkoušky oddanosti, střet mocných sil...
Bitvou na Hořících pláních boj s Královstvím zdaleka neskončil a zdá se, že v nadcházejícím střetu bude Galbatorixův Jezdec mocným protivníkem. Eragona se Safirou proto čekají další zkoušky v boji, ale v příběhu už nejde jenom o ně…
Stejně jako Eragon a Eldest, i Brisingr je plný napětí, nečekaných odhalení a zvratů, nechybí v něm ani Safiřin něžný humor.
Dlouho očekávaný 3. díl fantasy série Christophera Paoliniho je konečně tady!

Děj:

Vše začíná blízko Dras-Leony, kde se Eragon, Safira a Roran chystají zaútočit na Helgrind. Útok se jim povede a zachrání Katrinu. Během boje zemřou také oba ra'zakové, kteří Eragonovi a jeho rodině tak dlouho ničili životy.
Mezitím se k Vardenům konečně připojí dvanáct elfů, které k nim vyslala Islanzadí, aby chránili Eragona. Po návratu Jezdce do tábora se však bohužel musí vojsko potýkat s dalším zvráceným výmyslem z Galbatorixovy dílny - vojáky, kteří necítí bolest. Vardenští je sice přemůžou, ale za strašlivou cenou mnoha životů. Eragon by se do boje rád přidal a pomohl, ale nebylo to možné, neboť opět přiletěl Trn s Murtaghem. Ty však Eragon se Safirou a pomocí elfů úspěšně zahnali.
Eragona je Nasuadou samotný vyslán do Farthen Dûru, aby mohl ovlivňovat volení nového trpasličího krále a pomoct tak Vardenům. Po korunovaci letí Jezdec a drak do Ellesméry za svými učiteli. Dozví se tam spoustu nových a velice zajímavých věcí. Eragon také zjistí, kde byl skutečně jeho otcem. Dále odhalí zdroj Galbatorixovy síly, která už jedno století nepřetržitě stoupá. Eragon si poté nechá od jedné elfky ukovat nový meč. Meč pro Jezdce. Při setkání Eragona a Safiry se svými učiteli před odjezdem jim Gleadr dá velice mocný a cenný dar. Čtveřice se tímto rozloučí, a zatímco Oromis s Gleadrem letí do Gil' eadu, Eragon se Safirou se vrací k Vardenům dobýt Feinster.
Tam pomůžou Vardenům přejít přes hradby. Ve městě nalézají lady Loranu, a v její blízkosti tři kouzelníky snažící se vytvořit Stína, tuto situaci musí Arya s Eragonem nějak vyřešit. V průběhu boje se však do Jezdcova vědomí promítají myšlenky a pocity Glaedra, při boji s Trnem a Murtaghem. Eragon by se měl připravit na víc bolesti... vís, než je možná schopen vydržet.

Hlavní postavy:

Eragon: Změnil se. A jsem za to ráda. Už to není ten vystrašený chlapec, kterému se náhodou přihodilo něco děsivého a zvláštního. Moc se mi líbilo to, jak vyřešil velice nepříjemnou situaci, když v Helgrindu našel spolu s Katrinou i Slouna. Tady se teprve opravdu ukázal jeho důvtip a chytrá hlava (:D). Nevím, zda bych na něco takového přišla já. Nejspíš ne. V tomto díle si mě Eragon konečně získal tak, jak se na slušnou hlavní postavu sluší a patří.
Safira: Nemůžu si pomoct, ale moje náklonost k ní v Brisingru maličko opadla. Mám ji pořád ráda. Jen, když jsem měla v kapitolách z jejího pohledu možnost nahlédnout do její mysli, připadala mi trochu... pyšná? Nevím. Je to drak, takže na to má podle mě naprosté právo, myslet si o sobě trochu víc. Jen to pro mě byl trochu šok. Až do teď jsem ji vnímala jen jako starostlivou opatrovnici Eragona a velice zdatnou v oblastni pití medoviny (:D). Jenže nyní si s ní nejsem tak úplně jistá.
Nasuada: Zkouška dlouhých nožů. Pamatuju si, že když jsem tu knížku četla poprvé a dostala se k nožům, tak jsem skoro vůbec nedýchala. Žasnu nad Nasuadinou odvahou. Nad jejím sebeovládáním. Nad vším, co dělá Nasuadu Nasuadou. Ona je opravdu rozený vůdce. Kdybych mohla, přísahala bych jí věrnost ve starověkém jazyce, protože ona je jedna z těch, kteří by si to zasloužili.
Roran: V minulé recenzi jsem mu nedala moc prostoru. Tak to napravím teď. Rorana jsem si v Eldestovi vážně oblíbila. Svým způsobem mi připomínal Peetu z Hunger Games. Všechno, co vypustil z pusy bylo správně a dokázal by nás všechny přesvědčit, aby jsme vyskočili z okna a k tomu si zpívali a tančili Macarenu. Líbilo se mi, jak měl prořízlou pusu. Ale teď... eee... pořád to byl ten stejný Roran. Pořád dělal na bojišti šílené kousky a neohlížel se na předpisy, hlavně když zachránil co nejvíce mužů. Jen mě kapitoly s ním už nebavily tak, jako dřív.
Víte, že mám ráda, když je v knize trocha politiky a válečné strategie. Bitvy v knihách taky naprosto zbožňuju. Jenže, když už je jich příliš a odvádí pozornost a soustředění od toho důležitého (v mém případě je to Murtagh :D), tak mě to postupně přestává bavit.

Moje hodnocení:

Možná se někomu nebude líbit, co teď řeknu, ale já považuju Brisingra jen za takový spojovací most. Říkám si, že by to v mnoha ohledech vypadalo lépe, kdyby se rozdělil na dvě části a ty se přidaly k druhému a poslednímu dílu. Nerada říkám, že mě bavil ze všech dílů nejméně, protože to není pravda. Christopherovo psaní se pořád zlepšuje a k tomu já nedokážu nepřihlédnout.
V knize se najde spousta úchvatných scén. Jak už jsem napsala dřív, tak mě nadchla Zkouška dlouhých nožů.
SPOILER! Také volení Orika. Nebo poslední souboj Oromise a Gleadra, u kterého jsem brečela ještě více než u Bromovi smrti.
Paolini mě také neochudil o scény s Murtaghem a za to má malé bezvýznamné plus.
Ještě bych málem zapomněla na návštvu Ellesméry. Když se Eragon dozvěděl o své skutečném původu, tak se mnou rozlil takový krásně vítězoslavný pocit.
SPOILER: Já jsem si, už od prvního přečtení prvního dílu, myslela, že Brom prostě musí být Eragonův papá.
Když potom Murtagh na Hořících pláních odhalil tu strašnou novinu, tak mě to tehdy vážně zasáhlo, protože jsem to brala jako svoje osobní selhání (dovedete si představit třináctiletou holku, která je naštvaná na celej svět kvůli knížce a odmítá se bavit se všemi okolo sebe, protože te prostě nedopadlo podle jejích plánů? :D). No a pak se Eragon dozvěděl pravdu.
Jak já byla tehdy šťastná. Za Eragona... i za sebe :D
A při čtení Safiřiny vzpomínky na Bromův rozhovor jsem měla opět slzy v očích. Nesuďte mě, lidi :D
A taky, abych nezapomněla na Eragonovu elfí družinu. V ní jsem si nesmírně oblíbila... hádej hádej hadači... můžeš třikrát. Ano, Blödhgarma. Ta postava je naprosto skvělá. Já jsem prostě dost ujetá na ty mužský postavy. :D
A obálka? I když nesmírně miluju kombinaci černé a zlaté, tak si na ni nemůžu pořád nějak zvyknout. Možná je to částečně tím, že tak, jak je tam vyobrazen Gleadr si já představuju Šruikana... což může být trochu problém :D
Knize dávám 8/10

Ukázka z knihy:

Ušlechtile city příbuzenství nebyly jedinou silou, která je pohaněla.
Byli posedlí ještě dalším cílem: odplatou! Už když promýšleli, jak vysvobodit Katrinu ze spárů ra'zaků, oba válečnici - smrtelník i Drači jezdec- toužili zabit zrůdné služebníky krále Galbatorixe, aby se pomstili za
mučeni a vraždu Gera, který byl Roranovým otcem a k Eragonovi se jako
otec choval.
Všechny informace, které Eragon shromáždil, byly proto stejně důležité
jak pro něj, tak pro Rorana.
"Myslím, že jsem ji cítil," řekl po chvíli. "Nejsem si sice úplně jisty,
protože jsme od Helgrindu hodně daleko a nikdy předtím jsem se její
mysli nedotýkal, ale myslím, že v tom pustém vršku je a že je skryta někde
blizko pod jeho vrcholkem."
"Je nemocná? Je zraněna? Sakra, Eragone, neskrývej to přede mnou!
Ublížili jí?"
"V tuhle chvíli ji nic neboli. Víc ale nedokážu říct. Musel jsem napnout
všechny sily, jen abych rozpoznal plamen jejího vědomi; nemohl
jsem s ní však komunikovat." Přesto se Eragon Roranovi raději nezmínil,
že tam objevil ještě další osobu a tušil, kdo to je. Její přítomnost, pokud
se potvrdí, ho velmi znepokojovala. "Nenašel jsem však ra'zaky ani
lethrblaka. I kdybych ra'zaky z nějakého důvodu přehlédl, jejich rodiče
jsou tak velcí, že by jejich životni sila měla vyzařovat jako tisíc luceren,
tak jako Safiřina. Kromě Katriny a par dalších nejasných skvrnek světla
je Helgrind černý, jenom černý a nic než černý."
Roran se zamračil, zaťal levou pěst a pohlédl na skalnatou horu, která
mizela v šeru, zahalena rudými stíny. Tlumeným, bezvýrazným hlasem,
jako by mluvil sám pro sebe, poznamenal: "Nezáleží na tom, jestli
máš pravdu, nebo se mýlíš."
"Jak to?"
"Dnes v noci se neodvážíme zaútočit; v noci jsou ra'zakove nejsilnější,
a jestli jsou poblíž, bylo by hloupé s nimi bojovat, když jsme v nevýhodě.
Nemyslíš?"
"Ano."
"Počkáme proto do úsvitu." Roran mávl směrem k otrokům připoutaným
ke krvavému oltáři. "Pokud tou dobou budou ti ubikaci pryč, budeme
vědět, že ra'zakove jsou tady, a můžeme pokračovat podle planu.
Když ne, bude to pekelná smůla, že nám unikli, ale pustíme otroky, vysvobodíme
Katrinu a poletíme s ni zpátky k Vardenům, než nás dostihne
Murtagh.

Děkuji nakladatelství Fragment za zaslání recenzního výtisku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama