A teď se bojte, prosím!

3. listopadu 2014 v 8:53 | Iva Vrbová |  Povídky na pokračování
Heh. Tohle měl být nejdříve jeden z mých mnoha hororů (s kterými jste zatím neměli tu čest). No, ale nakonec se to zvrhlo v toto... cosi. Nejspíš to berte jako parodii a výsměch hororovým klišé. Jinak nevím, jak bych z tohoto počinu měla vyjít s, alespoň trochu, čistým štítem.
Vlastně je to ve skutečnosti ještě delší a končí to úplně jinak. Jen mě prostě už tak bolí ruce z hraní na klavír (za měsíc mám absolvák :D), že se bojím, abych v nich neměla zánět. Takže jsem to takhle strašně usekla. Tfuj. Stydím se! :D
... víte, jak je strašně těžký psát nespisovně?! :DDD Takže mi promiňte, kdyby jste tam něco spisovnýho ještě našli. Já to prostě už nevidím :D


Moje jméno je Evelyne. Jsem naprosto obyčejná patnáctiletá holka, která by vám teď chtěla odvyprávět svůj… ehm… nevím, jestli se to dá nazývat příběhem. Byla to spíš příhoda, ale budiž.
Většina lidí, kteří uvidí můj věk si nejspíš řeknou: " Jasně. Další holka, která v pubertě odhalila svoje poslání o záchraně světa," nebo tak něco. Mohu vás však ujistit, že můj život byl celých patnáct let tak nudnej, že kdybyste všechny vzrušující situace v něm vynásobili stokrát, byli byste pořád na nule. Je až smutný, jak moc obyčejnej život jsem vedla. Teda, až do toho dne, kdy jsme se přestěhovali do domu po mé- právě zesnulé- babině.
Říkala jsem našim, že ten dům je divnej. Že s ním není něco v pořádku. Ale oni mi nevěřili. Aby taky jo, když jsou rodičové novináři, kteří věří jenom tomu, co vidí. Tak jsem zkusila přesvědčit moji nevlastní sestru. Abyste tomu rozuměli, Eve je adoptovaná. Její bráchové se po smrti jejich rodičů nějak zapletli s podsvětím (a teď myslím Mafii. Ne, démony a upíry) a ti je zkrátka voddělali. Eve nechali být, protože… vlastně ani nevím proč. Byly jí tehdy teprve dva. Prostě nakonec skončila v děcáku, kam přišli moji rodiče- celí zoufalí z toho, že pořád nemůžou mít caparty (to jsem ještě nebyla na světě)- a Eve jim okamžitě padla do oka. Kdo by taky odolal pohledu na černošské mimino s platinově blond vlásky?! Mám podezření, že na ni její bráchové dělali za prachy nějaký pokusy. Namočili jí hlavu do zmizíku nebo tak něco. Prostě, Eve je odjakživa blonďatá černoška… a taky nenadanější člen rodiny. Zpívá, tančí, kreslí a nemluví sprostě. Je to dokonalá Mary Sue. Až na půdu.
Ale abych se vrátila k tomu opravdu důležitému problému: zkusila jsem ji přesvědčit o tom, že je na tom domě něco špatně. A co myslíte? Vybouchla jsem jak u zkoušky z matiky. V téhle rodině mi prostě nikdo nevěří.
***
Naši ještě museli něco vyřídit, takže nás nechali v domě samotný. Nechápu je. Ten barák má asi tak miliardu let. Co když to na nás spadne?!
Měla bych se zmínit, že v mým pokoji to smrdí, jako kdyby tam chcíp mokrej pes, takže jsem se pokoušela spát s dekou přes půlku obličeje a zbožným přáním, abych se neudusila. Ten smrad jsem ale cítila pořád. Nemohla jsem usnout. Náplň mé noci tedy zahrnovalo koukání na-pomalu se měnící- čísílka na mejch hodinách. A v jednu hodinu, dvacet pět minut a dvanáct vteřin (teď už třináct) jsem to zaslechla poprví. Zavrzaly dveře. Potom okno. Dveře, okno, dveře, okno, dveře-
"Tak už dost," křikla jsem a ono to fakt přestalo. Ale jen na chvilku. Dveře, okno, dveře, okno. Teď se k tomu ještě přidala prkna v podlaze. Musela jsem protočit oči v sloup. Tenhle scénář jsem viděla v hororech už snad milionkrát. Vstanu z postele a jen, co se vydám ke dveřím zjistit, co se to, kruci, děje, něco mě přepadne… v horším případě zabije. Takže děkuju, ale na to, abych byla mrtvá, jsem ještě moc mladá a krásná. Nechci.
Po chvilce se k té vrzavé filharmonii připojil i zastřenej hlas. Takovej ten sexy, s britským přízvukem- přesně jako má Joseph Morgan. Šla bych z něj do kolen (kdybych teda neležela) Opakoval pořád dokola: "Pojď ke mně! Zabiju tě. Zabiju tě…"
Mále jsem vyprskla smíchy. To se ten duch čučí na Harryho Pottera? pomyslela jsem si. Nebo je to jen náhoda, že právě teď opakuje baziliškův monolog?!
Nejspíš vám připadá divný, že ještě nejsem strachy celá… no… to… ehm… zalezlá pod peřinou a neklepu se jak ratlík. Mileráda vám to vysvětlím. Já se totiž nedokážu bát. A nasmějte se, je to pravda. Od mých šesti let, kdy jsem nechala kamarádova sklípkana, aby mi lez do vlasů, se mnou naši pravidelně choděj ke cvokaři. Ten říká, že trpím… fuj, ani to divný slovo nedokážu vyslovit. Prostě nemám pud sebezáchovy. A jestli tam ta mrcha někde je, tak zalezlá hodně hluboko.
Vlastně jsem to nevysvětlila dost jasně. Já mám minimální pud sebezáchovy. Ještě jsem neklesla tak hluboko, aby mi bylo jedno, jestli se zabiju nebo tak něco. Jen prostě nemám strach z toho, co bude následovat, když se postavím do cesty dodávce. Například.
Jsem totálně jetá. Kvůli tomu žiju tak nudnej život. Já prostě nepoznám, kdy to už nuda není. Ale jinak je to docela sranda, fakt! Naši nemusej mít strach, že bych z nadměrnýho koukání na horory měla ňákou trvalejší újmu. Nehoním stresy před testama. Doma v New Yorku se kámoši sází, kdo už mě konečně vystraší. Vlastně mám krásnej život. Jen mě musí Eve a učitelky… a vůbec všichni ve škole sledovat, abych náhodou nevypila- třeba z hecu- nějakou kyselinu, nebo tak něco.
Ale to jsem zase odbočila. Vraťme se do mýho smradlavýho pokoje k baziliškovi. Pořád opakuje to samý. A zní nějak jinak. Nejspíš není zvyklej na to, že se ho lidi nebojej. Mám divnej pocit, že bábina dostala ten infarkt právě kvůli tomuhle. Kterej normální člověk, by se tady nebál?! Žádnej… alespoň myslím. Nejsem si jistá, jestli je tohle zas až tak strašidelný.
Z mých úvah mě vytrhlo zděšený volání. Eve, napadlo mě hned a po zádech mi přejel mráz. A teď pozor, lidi! Možná se neumím bát, ale necitelná nejsem! A jestli se to strašidlo naváží do mojí Mary Sue, tak by mělo počítat s tím, že opravdu bravurně zvládám přípravu brazilskýho exorcismu- kterej jsem se naučila po přečtení Mediátora. Člověk nikdy neví, kdy se mu to může hodit.
Povzdychla jsem si, přehodila nohy přes okraj pelechu a se slovy: "Exorcismus kámo. Nic nezkoušej, nebo tě kuřecí krev pošle tam, kam slunce nesvítí," jsem přešla pokoj až ke dveřím. Hlas sice vykrádat baziliška dál, ale nic na mě nevybaflo. Ani ze skříně nevyskočil vrah s motorovkou, a když jsem otevřela dveře na chodbu, nestál za nimi Morgath, ten nejzlejší, nejhoršejší a největší démonický vojevůdce, se svými sto padesáti centimetry a králíčkem Panem Micáčkem (kterého vymyslela moje geniální kámoška), takže to bylo všechno v poho.
Přešla jsem přes chodbu a sáhla po klice na dveřích do Eveina pokoje. Celá se tak divně třásla (Ta klika. Ne Eve). Brněla, to je to slovo. Ten tam ale musí řádit. Vešla jsem. A taky, že řádil. Kdybych byla normální, tak bych nechala ségru ségrou a s křikem utekla. Kdybych byla normální. Ale já nejsem. Takže jsem si nevšímala kvílivého zvuku, kterej vycházel ze stěn. Nevšímala jsem si ani těch- určitě děsivejch- obličejů, který se objevovaly v zrcadle a se zašitejma očima vypadaly jako Mlčenliví bratři v The Mortal Instruments a nevšímala jsem si ani vrzání podlahy a práskání okenic. Pohled mi padl až na Eve a stěnu za její obrovskou postelí. Ze spoje mezi stěnou a stropem teklo něco, co fakt dost připomínalo krev. V té tmě to však nešlo poznat a Eveina baterka, která se teď válela pod postelí a vrhala- určitě strašidelné- stíny všude kolem taky nepomohla k celkové harmonii pokoje. Sečteno a podtrženo, skejsneme tu navěky. Tohle nikdo nikdy nekoupí.
Povzdechla jsem si. Je to přesně jak v hororu. Má na výběr normální světlo a baterku… a vybere si baterku.
Vedle trámu dveří jsem nahmatala vypínač a najednou celou tu scenérii zalilo zlatavé světlo jedné neúsporné žárovky u stropu. Jop, určitě je to krev…
Přešla jsem pokoj a sedla si na postel k plačící Eve. To strašidlo zřejmě pochopilo moji narážku na vymítání a omezilo se "pouze" na bouchání okenicemi.
Nevěděla jsem, co bych měla dělat. Koneckonců, Eve je starší. To ona měla utěšovat mě. A já ani nevěděla, jak se cítí. Nikdy v životě jsem se nebála. Ale než jsem stačila cokoliv vymyslet, tak se něco stalo. Ten bubák si nejspíš usmyslel, že by se mu někde v pekle strašilo líp, protože nedbal na moje varování a zhmotnil se přímo za Eveinou postelí. Prostě jen tak. Najednou tam byl. Musím říct, že ve mně tak trochu hrklo. Ono je něco jiného sledovat to v televizi, a zažít to na vlastní kůži. Korunu tomu nasadil ve chvíli, kdy se sklonil k sestře a tím sexy hlasem jí zašeptal do ucha: "Zabiju tě. Zabiju, zabiju…" Eve zaječela a vrhla se ke dveřím.
Chtěla jsem si toho ducha prohlídnout. Fakt, že jo. Ale v momentě, kdy začala sestra dupat po schodech do podkroví jsem věděla, že je zle. "Dolů!" zaječela jsem. "Ven z domu! Prokrista, copak se nedíváš na horory?!" Eve to otočila a proletěla kolem mě jako střela.
No, rozhodně neběhá tak pomalu jak ti v televizi.

Ani jsem za ní moc nespěchala. Pochybovala jsem, že by utekla moc daleko. Auto jsme tu neměly… a to strašidlo? Kdyby nás chtělo zabít, byly bysme už v hrobě. Tak, na co spěchat? Jen musím vymyslet, jak přinutit naše, aby se toho baráku nějak zbavili. Jestli se má tohle opakovat každou noc, tak se obávám vážných zdravotních problémů z nedostatku spánku.


A pro ty, kteří neví, kdo je to Joseph Morgan :D
Hrál v Upířích denících (a nyní se přesunul do The Originals) Klause Mikaelsona.
Zde dávám dvě videa. Jedno, když řve a jedno, když je v klidu... tedy... skoro v klidu :D
Tákže lidičky. Zavřete oči a vnímejte jenom to, jak mluví. Moc moc si to užijte a já doufám, že se do něj zamilujete stejně jako já :DDD

A při druhém videu otevřete oči a koukněte se, jak se umí prát. :D
... a hlavně se zaposlouchejte do jeho slavného SPECTACULAR (myslím, že to řekne 0:49)
... já z něj snad porodím :DDD


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama