Vánoční zázrak- Vánoční soutěž o nejlepší povídku

31. října 2014 v 21:47 | Iva Vrbová |  Soutěže
A je tu další soutěž :D Já si prostě nemůžu pomoct. Jsem hrozně soutěživý člověk... a taky se ráda chlubím ;)
Myslím si, že se mi tato povídka docela povedla... i když jsem ji dopsala až teď- kolem jedenácté. Možná na to má vliv moje únava, nebo nadměrná konzumace sirupu proti kašli, ale už prostě nemám sílu to nějak upravovat. Jsem si totiž naprosto na 1000 % jistá, že bych to naprosto totálně překopala, začala od znova... no, přesně jako to bylo minule. Takže je to tady. A i když vím, že se s největší pravděpodobností neumístím a budu jen ta "jedna ze sta", tak mě to neodradí od toho, abych zkusila všechno, co se dá.
MMCHD. Má to 1319 slov. Jsem na sebe pyšná :D



Třetí den bez vody. Už nemůžu dál. Myslím, že dřív nebo později někdo najde mé tělo zaváté sněhem… je to paradoxní. Všude kolem je sníh, ale já se ho nemůžu dotknout, aniž by se to stalo. Všude kolem je sníh a já se nemohu napít. Tak hrozně mě to frustruje. Ano, to je to slovo. Frustrace. Je až překvapivé, jak se mysl umírajícího člověka upíná k jednomu jedinému- byť malichernému- problému. Poslední dny jsem strávila přemýšlením nad tím co je to za pocit, který mě zevnitř užírá. Který mi drásá vnitřnosti a nedovoluje mi přemýšlet nad něčím jiným. Teď to už vím. Je to frustrace. Právě proto tohle píšu. Až mě někdo najde- a já vím, že najde- chci aby věděl, že i v posledních chvílích života jsem nebyla rozzlobená. Že jsem necítila žádnou zášť, i přes to, co mi mí vlastní lidé udělali. Že mi nestáli ani za špatnou vzpomínku…

Čtvrtý den bez vody. Sotva jsem jim utekla. Honci už nejspíš zjistili, že se jim v revíru potuluje cizinec. A že na moji hlavu je vyhlášena velmi tučná odměna. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Dřív nebo později to přijít muselo.
Začínám mít hlad. Od prvních mrazů jsem zakručení v žaludku neslyšela. Vlastně mě to trochu překvapilo. Netušila jsem, že ještě vůbec můžu mít hlad. Takovou základní lidskou potřebu. Teď mě však napadá, že jsem to mohla očekávat. Žízeň se ozvala. Já si ale tak nějak myslela, že vodu potřebuju k životu kvůli mým schopnostem. Kvůli těm otravným, otravným schopnostem.
Něco slyším… určitě honci. Měla bych se znovu vydat na cestu…

Pátý den bez vody. Začíná mi opuchat jazyk. Necítím patro. Zuby v mé puse chutnají jako shnilé staré pařezy prolezlé hmyzem… nevím, jak mě toto přirovnání teď napadlo. Hlavou se mi prohánějí hrozné, divné věci. Pamatuji si, jak mi Ludfig jednou vyprávěl o pouštích. Že se lidem dostanou do hlavy a nutí je přemýšlet nad zvláštními věcmi.
Poslední dva dny jen utíkám před honci… a poslední dva dny si přeju, aby mě už konečně našli a ukončili to trápení. Prosím, prosím, prosím. Ať to už skončí. Vím, že jsem zrůda, a že si to zasloužím, ale prosím. Prosím, už dost…

Šestuý denm bezs body… co to píšu?! Musuím se soustruedyt. Mozek mi vynechává. Vípadky. Bolest. To je to jeddiné, ne co, můžu mysled. Už nemůšu dál. Odpoušt-


-Ester to už nemohla číst dál. Po tvářích se jí koulely slzy. Seděla ve svém pokoji a listovala malým hnědým deníčkem s jednoduchým vázáním, který našli spolu s tou dívkou. Byla to jediná možnost, jak zjistit kdo je ta pozoruhodná bytost ve vedlejším pokoji. Vyšla na chodbu a přiložila ucho ke dřevěným umně vyřezávaným dveřím. Něco zaslechla… nebo se jí to zdálo? Ester nakrčila elegantně klenuté obočí a zapřemýšlela. Otec jí sice řekl, že by tam neměla chodit. Nikdo neví, čeho je ta dívka schopná…
Další šramot. Dívka se rozhodla. Z háčku u dveří sejmula dlouhý pletený šál, a když byla bezpečně zachumlaná v záhybech hebké- trochu zašlé- látky, vzala za kliku.
Do obličeje ji zasáhl ledový arktický vzduch. Vyrazil jí dech. Nečekala, že to bude až tak zlé. Řeči služebnictva, které si už pět dní povídalo o čarodějné dívce zmrazující své okolí pouhým pohledem, považovala za přikrášlené. Nyní, když ale stála necelých pět kroků od ní, a hleděla do modrých údivem rozšířených očí, si už nebyla tak jistá.

"Jsem v nebi?" zeptala se ta bytost tiše.
"Ne, to tedy nejsi", odpověděla s úsměvem Ester a pozorně si dívku prohlížela. Byla asi osm stop vysoká. Hnědé vlasy jí splývaly na lopatky, i když - jak si všimla- měly zhruba do tří palců od kořínků barvu toho nejčistšího stříbra. Ledově modré oči na ni hleděly s neskrývanou zvědavostí, která vůbec nebyla podobná pohledům ostatním lidem z nižší vrstvy. Rudé, plné rty měly též studený nádech. Za nimi se blýskaly bílé zuby- které také nepatřily k "výbavě" nižší vrstvy.
"Nejsem?" omámeně a zmateně odpověděla dívka. "Ale vždyť… vždyť jsi anděl. Musím být v nebi. Prosila jsem…"

"Anděl?" rozesmála se Ester. "Já nejsem and-'', zarazila se, když si uvědomila, na co dívka naráží. Esteřiny vlasy, vlnící se k pasu, se zlatě leskly. Oči barvy jasné letní oblohy byly rámované hustými dlouhými řasami a alabastrová pleť bez jediné chybičky- která se vždy, když byla chvíli vystavena mrazu lehce třpytila- nyní jiskřila stejně, jako všudypřítomný led.
"Můžeš mi věřit, že nejsem anděl… ale kdo jsi ty?"

"Já jsem… jsem… jak jsem se sem dostala?" vysoukala ze sebe rozpačitě dívka.
"Přivezla tě hlídka", odpověděla Ester. "Měla jsi na mále. Ještě chvíli, a už bychom ti nemohli pomoct. Potřebovali jsme čas, abychom přišli na to, jak tě krmit, aniž by se v tobě vše proměnilo v led."
"Ublížila jsem někomu?"
"Jen pár menších omrzlin a podchlazení. Nic, s čím by si naši ranhojiči nedokázali poradit", uklidňovala rychle Ester. "Takže… co kdybys mi konečně řekla, co jsi zač?"
"Já… mám dar. Velmi, velmi krutý dar. Měli byste se mě hned zbavit… dřív, než přijdou."

***

Ester ztěžka rozlepila oči. Dnes začínaly oslavy Vánoc. Všude byla tma. Nejspíš by opět upadla do spánku, ale něco ji vyrušilo. Vytrvalé vrzání. Neutuchající a otravné vrzání. Že by schody? Přehodila nohy přes matraci a zabalená v teplém županu, sahajícím až na zem, se vydala ke dveřím. Potichoučku je otevřela. Vykoukla na chodbu. Nikde nikdo. Zavřela za sebou dveře a vydala se doprava ke schodišti. Nevšimla si, že dveře od pokoje jejího hosta jsou otevřené dokořán.
Dech se jí nepatrně zrychlil. Možná by měla dojít pro otce.
Ne, zamítla to rychle. Třeba se mi to jen zdálo.
***
Ester čekala všelicos. Byla připravená na bandity- kteří poslední dobou drancovali všechny vesnice v okolí. Na honce- kteří si přišli pro tu dívku. Byla připravená na všechno možné… jen na toto ne.

Hnědovlasá dívka stála na úpatí schodiště s rukama rozpřaženýma, jako by chtěla obejmout celou místnost. Oči zavřené. Vlasy jí mírně povlávaly v závanech ledových poryvů větru, které nepochybně sama vyvolala. Potom se zvedla od země. Vznášela se asi tak stopu nad podlahou. Ester ani nedutala.

Koutkem oka zaznamenala záblesk studeného světla na zábradlí. Otočila se tím směrem a dívala se, jak ze dřeva roste přímo před jejíma očima rampouch. Krásnější ještě neviděla.
A další záblesk. Rychle se otočila na druhou stranu a nevědomky postoupila o kousíček dopředu.
A další. Otočka.
Další. Otočka.
Už ani nestačila sledovat všechny. Z celého zábradlí rostly stovky a stovky rampouchů.
Dívka se opět dotkla prsty země. Ester se k ní už už chtěla rozběhnout, ale v tom se začalo dít něco ještě mnohem víc neuvěřitelného.

V okamžiku, kdy stála dívka pevně na zemi, se dala opět do pohybu. Tančila. Od každého kousku podlahy, kterého se dotkla dívčina holá noha se šířil led. Paprsky, milionů ledových květů, se začaly postupně spojovat, až se všechny potkaly ve středu haly. Z tohoto místa se začal zvedat ten nejkouzelnější strom, jaký kdy Ester viděla. Třpytil se, zářil. Z malého kmínku se postupně stával větší a větší. V této chvíli se už podobal ročním stromkům, které zahradníci pěstovali na jejich zahradě. A teď už byl velký jako pětiroční mladý smrk… nebo snad modřín? Podoba stromu se měnila tak rychle, že to nebylo možné určit. Dosahoval pořád výš a výš. Jeho špička už byla pomalu v úrovni očí Ester- stojící na vrcholu schodiště. A najednou byl klid.

Hnědovláska se tváří otočila k Ester. Chvíli si hleděly z očí do očí. Modrá do modré.
"Děkuji", hlesla dívka. "Za všechno."
"Není za co", odpověděla omámeně Ester. Než stačila ještě něco dodat, její společnice se otočila na patě a zamířila k domovním dveřím. Na prahu se však zarazila, a pohledem opět vyhledala svoji opatrovnici. Vypadalo to, že si potřebuje utřídit myšlenky. Ester mlčela.
"Veselé Vánoce", zašeptala dívka a vyběhla ze dveří. V noční košili a bosa.


"Veselé Vánoce", odpověděla, teď už prázdnému pokoji, Ester a omámeně pohlédla na ten nejnádhernější Vánoční strom, jaký kdy kdo bude mít. Na připomínku, že Vánoční čas je čas zázraků. Na připomínku toho, že tam- někde venku- je vždy někdo, kdo je dost silný, aby dokázal vytvořit něco tak krásného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama