Statečný

31. října 2014 v 21:08 | Iva Vrbová |  Krátké povídky
Tuhle myšlenku jsem v sobě držela už hrozně dlouho... a jak to tak býva... někdo mě předběhl :D
Když jsem podobnou povídku dnes přečetla na Ilončině blogu řekla jsem si, že už musím s kůží na trh.
A když jsou obě povídky na stejné téma napadlo mě... proč bych tu svou nemohla trochu poupravit a udělat té Ilončiné "malou sestřičku" :DD
ZDE dávám odkaz na její povídku. Doporučuji si ji přečíst. Je zajímavá.
No a teď... se jde na věc :DD

Oči se mi rozšířily strachem. Letěl jsem? NE! Já padal!...
Stačil jsem zachytit jen poslední smutný pohled mého společníka. Věděl, že dole nemám šanci. Nevyčítám mu jeho nečinnost. Byl už starý. Nemohl se ani pohnout.
Hlasitý hukot se neustále přibližoval. Jekot a křik… pláč.
… a potom jsem dopadl. Ostré šedé štětiny mě bodaly do zad. Zbraň mi vyletěla z ruky. Přilba se nárazem zploštila a vytvořila tak kolem mé hlavy těsné vězení. Cítil jsem bolest, jak se moje lebka pomalu začala tím tlakem prohýbat dovnitř. Cítil jsem i tok vlastních myšlenek…
***
Jeden z nich se přihnal přímo ke mně. Bylo to obrovské.
Snad- si- mě- nevšimne, pomyslel jsem si. Celé tělo mi trnulo strachem. Nemohl jsem se ani hnout. Nemohl jsem dýchat. Myšlení mě nehorázně bolelo. Je to vůbec možné. Je možné, aby myšlenky působily tak silnou fyzickou bolest. MNĚ?!
KŘUP!! Trhl jsem sebou. Naprosto přesně jsem věděl, co právě teď prasklo. I když jsem ji neviděl... Moje mušketa byla na dva kusy. Moje jediná možnost ochrany byla pryč. V čudu!!
Obr se zarazil. Sklopil své velké černé oči k mé ubohé zbrani.
… a pak mu pohled padl na mě. Na mé bezvládné, ubohé, hrůzou ochromené tělo.
NE! TO- NE! BĚŽ- DÁL! MĚ- SI- NEVŠÍMEJ! křičel jsem na něj v duchu.
Blížil se. Byl čím dál blíž. Jeho černé oči se dychtivě rozevřely a prsty- ty hrozné, tlusté, odporně krátké prsty- se mě snažily uchopit. A potom jsem letěl. Vznášel se vzhůru.
Mé malinkaté srdíčko bušilo jako o život.
"Prosím. Prosím, ať je to rychlé", zašeptal jsem neslyšně a zavřel oči.
…a potom už nic. Bylo po všem. Bolest zmizela.
Opatrně jsem odlepil víčka od sebe a vyjeveně pohlédl na… mého společníka?? Ano! Byl to on. Věnoval mi překvapený pohled a odvrátil se pryč- věděl jsem, že mě rád vidí.
"Není za co", zahřmělo mi u ucha. Dech se mi zadrhl v hrdle a já se pomalu, se strachem, otočil.
Hledělo na mě jedno za dvou velkých černých očí. Jiskřilo… radostí? Štěstím?
Už nehrozilo žádné nebezpečí… cítil jsem to.
Nejsou až tak oškliví, proběhlo mi hlavou. No… alespoň tenhle není…
Trhaně jsem kývl na odpověď. Obr na mě naposled mrkl a vzdálil se.
***
Ozval se zvonek… konečně.
"Děti, je čas jít domů", řekla nějaká žena.
***
Než vyhasla poslední žárovka, zašustil vedle mě plyšový medvěd: "Časy se mění."
Nemohl jsem jinak, než souhlasit. Ano… časy se mění. Já to přežil! Setkání s obry. Možná nejsem tak úplně k ničemu, jak jsem si myslel. Já… statečný cínový vojáček! Vojáček, který přežil...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 fantasystoriesblog fantasystoriesblog | Web | 22. listopadu 2014 v 18:01 | Reagovat

To je...zajímavé :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama