Shledání

31. října 2014 v 20:52 | Iva Vrbová |  Básně
Vybouchla v záři bílého světla,
nestihla jsem jí zachránit.
Byla to její volba... úděl,
musím ji konečně nechat jít.

Teď tady stojím, nad jejím hrobem,
slzy už vyschly, nemám kam jít.
"Musím ti dáti poslední sbohem",
zašeptám a vím, že musím dál žít.

"Žít, jako předtím, jak dcera dobrá,
tak jako to bylo, když nebyla.
Tak, jak to bylo než přišla ona,
než temnota tě zloudila"

"Teď tady stojím, nad tvým hrobem,
už zase pláču, nevím jak dál.
Poslední vzpomínku, poslední sbohem,
na tomto světě já chci ti dát."

Už tě skoro cítím, vím že jsi blízko,
tak blízko, jako před lety.
Teď tě i vidím, jak krásná jsi byla,
než v temnotu ses změnila.

Vím, že jdu k tobě,
že budu s tebou,
na lepším místě, než tohle je.
Poslední výdech, poslední nádech,
už vidím světla v tunelech.

Už vidím tebe, už tě slyším, už se s tebou objímám,
poslední pohled na mé krvavé tělo,
jenže tu krev teď nevnímám.

Vnímám jen tebe, jak teď záříš,
tak, jako tehdy před lety.

Tak to má být,
tak je to správné:
Matka a dcera NAVĚKY!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama